Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

10.Chladný večer

Publikováno 12.10.2017 v 12:45 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 192x

Tak jste se dočkali nové kapitoly, promiňte zpoždění. Profesor Snape překročí při trestu hranici, Ron si tentokrát nebere servítky a Harry - opět - skončí na ošetřovně. Užijte si to!

Ve třičtvrtě na osm večer se Harry a Ron společně – a neochotně – odebrali do sklepení. Zaklepání na dveře nechal Ron na kamarádovi, ten čekal, dokud ručičky na jeho hodinkách nedosáhly přesně osmi hodin. Zaklepal, rázně, ale ne hlasitě.

Dvě klepnutí stačila, aby se dveře prudce otevřely, na prahu stojící profesor je uvítal se škodolibým úsměvem.

„Pan Potter a pan Weasley,“ oslovil je se zlomyslným tónem, „Jste tu přesně načas. Nemají zaznít fanfáry?“

Chlapci se na sebe podívali, ale promluvil Harry: „Radši je šetřete, pane. Co třeba na pád Voldemorta?“

Severus Snape stiskl rty, neušlo mu, jak se zrzek tiše uchichtl, ale mlčel. Ukročil, aby studenti mohli projít. Pak jednoho nasměroval ke kopě znečištěných kotlíků a druhého ke stolu, kde ležely dvě děsivé věci. Respektive jedna děsivá a jedna nevinně vyhlížející, nicméně na Harryho měly obě stejný vliv... Polil ho ledový pot a na moment ho ochromil výkřik, který uslyšel ve své hlavě.

„Jak ráčíte vidět, nachystal jsem se na vás oba. Weasley, vy jste včera nedomyl všechny kotlíky a za dnešek se jich také nashromáždilo dost. Do práce! Vy, Pottere,“ otočil se výsměšně na zelenookého chlapce, který jen zíral na desku stolu, „mi připravíte ingredience na Lektvar nejčernější noci. Ta látka je z pláště mozkomora a co je to druhé, vám tuším říkat nemusím.“


Harry k němu zvedl oči. Tušil, že tím, že s ním ani s ředitelem nechtěl spolupracovat, si to pokazil a za ty zaobalené drzosti si bude chtít ten netopýr srovnat účty, ale tohle...

Pohlédl na stůl. Na okamžik měl dojem, že se ten v zápěstí uťatý pařát, který mozkomorové vydávali za ruku, trochu pohnul... Ale to se mu jen zdálo. Co se mu nezdálo, byly ozvěny matčina křiku v uších, když přistupoval ke stolu. Jakoby zdálky slyšel profesorův hlas: „Ten cár pláště jemně nadrtíte a přesunete do této skleničky. Z pařátu sejmete kůži, nakrouháte na proužky a naložíte do tohoto oleje,“ položil na stůl vysokou lahev s širokým hrdlem, do poloviny plnou nažloutlé kapaliny. „Vezměte si rukavice, mozkomoří krev je jedovatá. A nezapomeňte strhnout drápy, vložte je do téhle dózy,“ ukázal na poslední prázdnou skleničku. „A ne, že omdlíte, Pottere. Tohle platí na Lupina, který by vás nacpal čokoládou, ale ne na mě. A pohněte si, pokud odsud chcete odejít před půlnocí.“

Harry neodpověděl, na čele už mu stál ledový pot, rty měl slepené, že by na jejich otevření potřeboval páčidlo... Křičící hlas v jeho hlavě neumlkal...

Sáhl po rukavicích a začal pracovat.

I přes sílu rukavic z dračí kůže měl po chvíli prsty ztuhlé zimou, sám se třásl chladem, který z mozkomořích ingrediencí vycházel, navíc ho hrozně rozbolela hlava. Vlastně se sotva držel na nohou. Ale držel se. Jen se mírně opřel o stůl, aby se nezhroutil, odmítal i v takovém stavu dát tomu zatracenému chlapovi jakékoli zadostiučinění...


Bylo mu zle.

Čím déle byl v blízkosti těch odporných věcí, tím hůř mu bylo. Měl pocit, jakoby pracoval v mrazáku. Jeho svetr ani náhodou nestačil na to, aby jej zahřál, Harry měl pocit, že je nahý a ve sněhové vánici... Ale ani nepípl. Měl neskutečnou žízeň, ta mu lepila rty k sobě, polykání ho bolelo. Sotva viděl na to, co dělá.

A co bylo nejhorší, měnily se mu vzpomínky. Do doby, než si vzpomněl na svůj minulý život, patřila mezi jeho nejhorší prožitky smrt Siriuse, jeho matky... Teď moc mozkomora dokázala vytáhnout i vzpomínku na jeho vlastní smrt... Tu úzkost, bolest, strach z nevyhnutelné smrti. Vnímal pach vlastní krve, její horkost, protékající mezi prsty, když si svíral ránu, byla to tak reálná vzpomínka. Točila se mu hlava, byl naprosto ochromený úzkostí. Vlastně neměl daleko k záchvatu paniky.


„Už to máš, Harry?“ zaslechl vzdálený hlas, jakoby byl pod vodou. Zvedl bolavou hlavu a podíval se tím směrem. Nějakým zázrakem si byl schopen domyslet, že ta světlá skvrna s rezavým vrškem je jeho kamarád.

Zamrkal, aby z očí dostal pot a podíval se na svou práci.

„Neuvěřitelné,“ uslyšel za sebou jedovatý hlas. Bylo to jako rána palicí, hlava už mu začínala úplně třeštit.

„Zdá se, že podobná práce vám vyhovuje, Pottere. Konečně jste nějaké ingredience připravil správně. Tak zase zítra. Zmizte,“ rozloučil se s nimi 'vřele' profesor a na odchodu jim podržel dveře. Když se Ron otočil, aby mu dal svým naštvaným výrazem najevo, co si o něm myslí, zabouchl mu před nosem. Tak se Ron otočil na svého přítele, protože mu začínal dělat starosti. Celou dobu nepromluvil, vypadal, že je duchem mimo...Když se během trestu profesor na chvíli několikrát vzdálil a nechal je o samotě, snažil se Ron zatáhnout Harryho do hovoru, ale ten nereagoval. Neodpovídal na jeho otázky, ani snad nevnímal, že ho Snape zase popichuje... Byl jako stroj. Jen mlčel a pracoval.

Byl zpocený, tak mu Ron sáhl na čelo. Zasyčel, když se dotkl rozpálené kůže. „Sakra, Harry, je ti dobře? Zatraceně, úplně hoříš,“ podotkl tiše. „Jdem na ošetřovnu. Harry, slyšíš m... Harry!“ vyjekl, když se černovlasý chlapec najednou složil k zemi.

„Zatraceně!“ zasténal a vrhl se ke kamarádovi. Propleskl ho, ale tato klasická první pomoc nezabírala. Vstal a začal bušit na Snapeovy dveře. Ty se po delším bušení rozletěly, Snape v nich stál a propaloval Rona rozzuřeným pohledem.

„Weasley!“ spustil, „co tady děláte kravál! Máte být na koleji a ne...!“ přestal řvát, protože přes Ronovo rameno zahlédl Harryho na zemi. Rona odstrčil a sklonil se k bezvědomému chlapci.

„Co se tu stalo?!“ štěkl na Rona, ani se neohlédl.

„To mi vysvětlete vy!“ štěkl Ron zpátky, na to se profesor konečně otočil. Zjevně nechápal, o čem to mluví. „Takhle vypadá celou dobu! To jste si vůbec nevšiml, že ani nemluví, nesnaží se odpovídat na ty urážky, kterýma ho zasypáváte? Divil bych se, kdyby vůbec něco slyšel! Copak nevíte, jak na něj mozkomoři působí?! Myslíte, že z nich omdlívá ze srandy?!“

„O čem to mluvíte?“ nechápal lektvarista. „Přítomnost mozkomorů vnímá špatně každý, ale když by se každý lektvarista hroutil pokaždé, když připravuje mozkomoří části do lektvaru... Je to jen o sebeovládání.“

„Harry v jejich blízkosti zažívá okamžiky před smrtí svý matky,“ zasyčel Ron tak nenávistně, až profesorovi ztuhla tvář. „Slyší ji křičet a prosit o jeho život! Kdyby jste byl někdo jinej, možná by dokázal říct, že tohle je pro něj problém, ale věděl, že vy byste mu spíš ještě naložil rozpitvat celýho mozkomora, kdyby řekl, proč je to pro něj těžký!“

Severus sebou škubl. Informace o tom, jaké Potter prožívá utrpení v blízkosti těch temných tvorů, pro něj byla novinkou a Weasleyho naštvané syčení pro něj bylo jako facka. Zapomněl, že je především učitel. Ale v Potterově případě na to zapomíná často. Občas zapomene opravdu a vidí Jamese. Vyčítá tomu klukovi neschopnost se ovládat a přitom podléhá vlastní slabosti... V Potterově případě se nechová jako profesionál. Je pro něj stejným nepřítelem jako Pán zla. Nemohl se divit Weasleyho nenávisti, ani tomu výlevu, kterého se od Pottera dočkal včera na ošetřovně.

Ošetřovna.

Znovu se sklonil k mladíkovi rozpálenému horečkou a vzal ho do náruče. Ohromeného zrzka nechal za sebou, když se vrátil do kabinetu a krbem se přenesl na ošetřovnu.


Ron tušil, že o něj se teď Snape starat nebude. Ale on dostal nápad, jak se postarat, aby se dnešek neopakoval. Proto vkročil do kabinetu, který nechal profesor otevřený, z krbové římsy vzal letaxový prášek a přemístil se v zelených plamenech do ředitelny.


Ředitel Brumbál měl před sebou na stole sice ještě nějaká lejstra, ale teď odpočíval, před jeho starýma očima už se z těch dokumentů dělaly mžitky... Zrovna odložil prázdný šálek a chtěl se vrhnout do práce, aby si mohl jít lehnout v rozumnou dobu, když zahučel letax. Plameny v krbu zezelenaly a za moment z nich vykročil chlapec se zrzavými vlasy. Profesor překvapeně vstal, když ho poznal.

„Pane Weasley,“ oslovil ho. „Nemáte být na koleji? A...“ Než se stačil zeptat, kudy Ron mohl projít krbem – protože na kolejích jimi mohou projít jen profesoři – zvedl mladík hlavu a chladným tónem tvrdě oznámil: „Chci vznést formální stížnost na profesora Snapea, pane.“

Tohle Brumbál rozhodně nečekal.


Když konečně našel ztracenou řeč, ukázal na křeslo a znovu se posadil. Sepjal prsty do stříšky a zadíval se na mladíka, který vypadal pobouřeně a zároveň odhodlaně.

„Vy jste měl trest u profesora Snapea, že? Stalo se něco, co ve vás vyvolalo dojem, že to musíte nahlásit? Choval se k vám nevhodně?“

„Ke mně se choval jako vždycky, o mě nejde,“ namítl Ron. „Jde o to, jak se chová k Harrymu! V jeho případě je prostě... neprofesionální! Zneužívá toho, že je učitel a Harry se nemůže bránit! Vždyť ho mučí skoro jako Vy víte kdo!“

„Chlapče, to přeháníte,“ mírnil ho ředitel. „Severus je přísný a vážný, ale ne zlý!“

„Víte, jak na Harryho působí mozkomoři?“ otázal se Ron chladně, jakoby neslyšel Brumbálovy námitky. Profesor překvapeně zamrkal, ale odpověděl: „Ne, vím, že jejich přítomnost špatně snáší, ale ovládá přeci fyzického Patrona. A jak to souvisí? V Bradavicích teď mozkomoři nejsou.“

„Živí ne,“ zavrčel Ron. „Ale Snape má jejich části kvůli lektvarům a Harry je měl připravit. Teď je na ošetřovně. Když nás Snape nechal jít, složil se.“

Na to Brumbál nic neřekl. Vstal a vyrazil ke krbu. Pokynul Ronovi, ten ho následoval. Přenesli se na ošetřovnu, kde madam Pomfreyová poletovala kolem jednoho lůžka a profesor Snape, jako černý stín, stál stranou.


Poprvé v životě měl Severus kvůli tomu spratkovi výčitky. Tohle vážně přehnal. Svou pomstychtivostí překročil meze. Neměl v úmyslu mu ublížit, chtěl jen... Potrápit ho, třeba donutit říct 'tohle dělat nebudu', přimět ho smlouvat, ale ne. Ten kluk jen mlčky přistoupil ke stolu a pustil se do práce. Neprotestoval. Neřekl ani slovo, nesnažil se z problému vykoupit třeba odpověďmi, o které on a ředitel stáli... Ani po něm neházel nenávistné pohledy, jak čekal, za tak nepříjemný trest.

No, co se týče nenávistných pohledů, ty zatáhl ten weasleyovský idiot za ně oba. Ale taky mu připomněl, že by měl být profesionál... Což v Potterově případě vážně nebývá... Nechává se unést starou záští. Vždyť ten člověk, kterého tak nenávidí už je mrtvý. Dokonce i to zablešené psisko, jeho kmotr. Už jsou pryč a nemůžou ho znovu týrat. I on by měl svou nenávist pohřbít.

Pottera mít rád nebude, to je jasné. Ale mohl by se k němu chovat jako učitel a ne mučitel. Jako k ostatním Nebelvírům.

To si slíbil a zvedl hlavu. Pohled mu padl na krb, z kterého právě vystoupil ředitel a v jeho patách mladý Weasley. Najednou si řekl, že má asi problém.


Ředitel si všiml Severusova pohledu, ale prozatím ho nechal být. Oslovil lékouzelnici.

„Poppy, jak mu je?“

„Má hodně vysokou horečku, nedaří se mi ji srazit. Kde mohl tak hrozně prochladnout? U večeře vypadal v pořádku!“

„Potter byl v posledních dvou hodinách vystaven ostatkům mozkomora,“ vysvětlil profesor lektvarů tiše. Žena na něj zděšeně pohlédla. „Přitom, jak špatně je snáší?“ vyjekla.

„Nevěděl jsem to,“ hájil se lektvarista, ale sám slyšel, jak uboze to zní.

„Ale mohlo tě napadnout, že to pro něj nebude jednoduché, když si vezmeš jeho noční můry, vize od Voldemorta... Harry viděl příliš mnoho věcí, které ho do tohoto stavu mohly dostat. Na něco ani Nitrobrana nestačí.“ Brumbálův tón byl tak... zněl tak hrozně zklamaně. „Odejdi, Severusi. Později si promluvíme.“

Snape chtěl něco říct. Podíval se na ředitele, který už ho ignoroval a přešel k posteli, na níž ležel jeho oblíbenec. Cítil nevraživé pohledy druhého Nebelvíra, ale na toho se dívat nechtěl. Sklouzl očima na černovláska v bílých peřinách. Pramínky vlasů se mu lepily na vlhké čelo, suché rty cosi neslyšně mumlaly.

Najednou mu bylo toho kluka hrozně líto.

A překvapilo ho, že se kvůli němu cítí jako mizera.

Nikdo si ani nevšiml, že odchází... dokud Poppy nezvolala: „Severusi, potřebuji víc protihorečkového lektvaru! A Svalový relaxant!“

Jen přikývl a přenesl se do své kanceláře a odtamtud odešel do laboratoře. Jen se ještě stavil ve své ložnici... Z nočního stolku vzal rámeček s fotografií. Zadíval se na vážnou tvář krásné mladé ženy. Zrzky se zelenýma očima. Neusmívala se. Jakoby věděla, co udělal.

„Ublížil jsem mu, Lily,“ zašeptal provinile. „Odpusť. Už se to nebude opakovat, slibuji.“ Špičkami prstů pohladil její tvář, odložil obrázek a vyrazil tvořit lektvary. Pro jejího syna.


Byla mu zima. Ležel na pasece. Cítil, jak mu z rány na boku teče krev, byla horká. Tělem mu burácela bolest, měl pocit, jakoby krev v jeho žilách hořela... Obklopen zvířaty, která miloval, Salův Rani se k němu vrátil, když vykřikl bolestí, přiběhl dokonce i král jednorožců... Testrál, na němž občas jezdil... Jeho přátelé byli s ním a chtěli mu pomoci... A on věděl, že nemůžou. Umíral. Upnul svou mysl k Salovi. Chtěl ho vidět, naposledy...

„Aleku...“ poklekl u něj náhle muž s dlouhými vlasy. „Lásko, kdo ti to udělal? Vydrž, dostanu tě do hradu, uzdravíš se...“

„Nevím... kdo... to byl...“ šeptal Harry/Alec chvatně. Měl málo času... „Sale... miluju tě... Zase... se... setkáme... Přísahám na svou magii... Vrátím se... a spojím... svůj život... s tebou...“

Náhle ho obstřela tma. Byla mu čím dál větší zima. Cítil chlad... Ale jeho myslí se prodírala zvláštní vzpomínka. Na nějakou vůni. Známou sladkou vůni, která mu přinesla tu smrtící bolest.

Komentáře

Celkem 9 komentářů

  • jill 12.10.2017 v 13:21 Super další kapitola. To není fér ty to utneš vždy v tom nejlepším


  • Zami 12.10.2017 v 16:22 Vždycky to utne v tom nejlepším. Nemůžu se dočkat další kapitoly.


  • Zami 12.10.2017 v 16:26 Vždycky to utne v tom nejlepším. Nemůžu se dočkat další kapitoly.


  • sisi 12.10.2017 v 22:57 Oh, taková hrozná bolest! Jak jsou někteří spisovatelé krutí, že vystaví své hrdiny takovému utrpení bez ohledu na citlivé duše a srdce plná něhy svých čtenářů.
    Teď je důležité, aby se Harry nějak uzdravil, aby mu broukali maminčinu oblíbenou písničku, nebo mu dali přivonět její parfém, aby se probral. Severus určitě přijde na způsob, jak Harryho vyléčit z depresivních sebemrskačských nálad. On se ujme jeho výuky a protože jsme v oddělení slashových povídek, bude to on, kdo ho naučí mnohem víc, než je ve školních osnovách. Harry potřebuje nějakou osobu, které bude smět a chtít věřit. Děkuji za dramatickou kapitolu. Nejvíc mě dojímá závěr, že to skončilo tak rázem a musím čekat na další neděli, na další díl. Budu čekat trpělivě a v klidu. :-)


  • Nyssa 14.10.2017 v 00:14 Tak toto bola úžasná (i keď smutná) kapitola. Neubránila som sa pár slzám, keď som si uvedomila, čo všetko musel Harry vytrpieť. Pevne dúfam, že sa Sev poučí a vstúpi si do svedomia. Taktiež tuším nejaké nové dôležité informácie... nuž ďakujem za skvelú kapitolu a teším sa na ďalšiu :)


  • market 14.10.2017 v 07:47 Moc, moc, moc se těším na pokračování. Tento díl se ti vážně povedl (statně jako ty ostatní) nemůžu se dočkat pokračování.


  • Kilia Ice 14.10.2017 v 15:30 Och chudáčik Harry. Toto si vážne nezaslúžil. Dúfam, že všetko bude v poriadku a snáď už skoro nájde Sala. Vážne sa nemôžem dočkať reakcie ostatných :D taktiež dúfam, že pokračovanie bude čoskoro. Teším sa hrozne moc. Milujem túto poviedku :D


  • Markéta 15.10.2017 v 12:35 Super kapitolka. Těším se na další :-)


  • jasmínka 17.10.2017 v 21:45 Moc hezká povídka. Chodím sem každý den kontrolovat, jestli nepřibyla další kapitolka.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?