Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

11.Nové vzpomínky

Publikováno 19.10.2017 v 15:00 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 139x

Harry na ošetřovně má pár zvláštních rozhovorů... A vybaví si i něco nového.

Bezvědomí ustoupilo ozdravujícímu spánku. A ten spánek s sebou přinesl i sny.

Harry stál na místě, které nedávno viděl ve vzpomínce. Předsál Salazarových pokojů. Automaticky vykročil k jedněm dveřím, otevřel, v místnosti poznal klasický obývací pokoj. Zamířil k protější stěně, které dominoval veliký krb. Z misky na římse sebral šedozelený prášek, vhodil do plamenů, které zezelenaly. Vstoupil do krbu a zvolal: „Lví doupě!“

Všechno se s ním zatočilo...

… a v tom se probudil.


'To se mi snad zdá,' zasténal Harry v duchu, sotva otevřel oči. Pohled na bílo, páchnoucí desinfekcí, mu stačilo. Zavřel oči a hodlal nový pobyt na ošetřovně radši zaspat.

Nebylo mu přáno.

„Harry,“ uslyšel smutný hlas. S povzdechem zase otevřel oči a otočil hlavu po hlase.

„Pane profesore?“ zachraptěl. Polkl, zabolelo ho v krku. Zkřivil obličej.

„Tady, tohle vypijte,“ přiložila mu madam Pomfreyová lahvičku k ústům. Neochotně spolykal nechutný lektvar a zase zaměřil pozornost na ředitele. Ten počkal, až žena odejde a tiše řekl: „Harry, chceš vznést stížnost na profesora Snapea? Tvůj přítel Ron mě přišel informovat o tom, jak probíhal váš dnešní trest. Vznesl formální stížnost na Severusovu neprofesionalitu. Máš v úmyslu se připojit?“

„Proč?“ vykulil Harry oči. Nerozuměl tomu. „Kotlíky drhneme od prvního ročníku, proč by Ron najednou chtěl...“

„Pan Weasley měl na mysli tvůj trest, chlapče,“ povzdechl si Brumbál. „Úprava mozkomořích ostatků je náročná i pro člověka bez problémů, natož pak pro někoho, kdo přítomnost těchto tvorů tak špatně snáší... Severus si to měl uvědomit. Bohužel nepochybuji, že si tento druh tvého potrestání vybral záměrně... Pochopím, když si budeš chtít stěžovat.“

„K čemu by to bylo...“ zašeptal Harry. Unaveně položil hlavu na polštář a zavřel oči. „O tom, co mi dělají mozkomoři, moc lidí neví, vlastně jen Ron, Hermiona a Remus.“

„Proč Remus?“ nechápal Brumbál.

„Když jsem se mu svěřil, co slyším, když se ke mně ty stvůry přiblíží, nabídl mi, že mě bude učit Patrona. Těžko se ovládám, když slyším maminku křičet.“

„Ty slyšíš tohle?“ vyjevil se ředitel. Tohle netušil. „No, to jsem nevěděl. Ale odpověz mi, připojíš se ke stížnosti?“

Harry o tom chvíli přemýšlel. 'Aspoň, že mě už nebolí hlava,' pomyslel si. Pak potřásl hlavou. „Nepřipojím. Nebylo by to k ničemu, Snape mě pořád bude nenávidět. Žádná stížnost nezařídí, aby ve mně přestal vidět tátu a Siriuse.“

Brumbál chvíli nevěděl, co na to říct. Pak s povzdechem vstal a tiše řekl: „Ještě si to rozmysli, Harry. Tvůj kamarád byl velmi neústupný a pochybuji, že to nechá plavat jako ty. Severuse nepropustím, což pan Weasley žádal, jako špeh ve Voldemortových řadách je pro nás velmi cenný, ale nebude si myslet, že mu všechno projde. Už jsme si dlouze promluvili a dal jsem mu najevo, jak mě jeho chování zklamalo. Neměl v úmyslu tě zranit, je si vědom, že to přehnal. Možná bys měl očekávat jeho návštěvu.“

'Jakoby nestačilo, že zas ležím tady,' zasténal Harry v duchu. O Snapeovu návštěvu nestál.

„Dobře, promyslím si to,“ zašeptal unaveně, jen aby se zbavil Brumbálova naléhání. Ředitel byl zjevně spokojen a odkráčel.

„Co si ještě nevymyslí,“ zamumlal Harry. Naštěstí byl sám, nebo si to aspoň myslel. Netušil, že chvilku před ředitelovým odchodem do místnosti vešel profesor lektvarů a skryl se v koutě, než Brumbál odejde.


Profesor Snape vstoupil na ošetřovnu s malou dušičkou – i když by to nepřiznal ani se smrtí na jazyku. Očekával, že Potter na něj uspořádá cosi jako hon na čarodějnice, že na něj poštve každého. Uvědomoval si, že oproti němu on nemá na škole příznivce, kromě Zmijozelů, ale ti by se za něj postavili pouze, kdyby z toho něco měli... Víc, než kdy dřív se cítil velice osamělý.

Vstoupil tak tiše, že si ho nikdo nevšiml. Viděl, že s Potterem ještě mluví ředitel, tak ustoupil do stínů a vyčkával.

Takže vyslechl velkou část jejich hovoru... který ho velice překvapil. Nebyl idiot, aby věřil, že Potter si nechce stěžovat proto, aby mu nepoškodil pověst a kariéru. Ale bezmoc a odevzdanost v chlapcově hlase mu zježila chloupky na krku. Došlo mu, že kluk očekává, že se nejen nic nezmění, spíš ještě zhorší... Tohle přesvědčení mu musí vymluvit.


„Nestůjte v koutě, profesore,“ ozval se Potter ospale. „Ředitel říkal, že vás mám čekat.“

„Jak jste věděl, že jsem zde?“ zajímal se Snape, trochu vykolejeně, myslel si, že o něm nikdo neví.

„Cítím, když jste blízko,“ odvětil chlapec na lůžku se zavřenýma očima. „Něco jako instinkt, za ty roky už jsem si ho vypěstoval. Myslím, že vy to máte podobně.“

„Je pravda, že poznám, když se blízko mě plížíte pod pláštěm,“ uznal profesor trochu váhavě. Pak sebral odvahu a neochotně pronesl: „Pottere... omlouvám se. Nechtěl jsem vám ublížit, nebo vás zranit... Nevzal jsem v úvahu to, co bylo zjevné... Opravdu jsem se nechal unést svou pomstychtivostí a zachoval jsem se k vám ohavně. Nechápu, proč nenásledujete svého zrzavého přítele. Nezasloužím si to.“

„Já po vás nikdy nežádal, abyste mě miloval, profesore. Jen by bylo fajn, kdybyste si uvědomil, že nejsem váš nepřítel, i když se od začátku snažíte ho ve mně vypěstovat...“ Harry zněl unaveně. Nemoc, třebaže ji madam Pomfreyová zažehnala rychle, jeho tělo vyčerpala. „Chápu, že vás můj otec a kmotr trápili, jako můj bratranec a jeho parta trápí mě. I když je mám rád, neschvaluju, co vám dělali. Vím, jaké to je, stát proti přesile a být na ně sám... Vy jste jim ale byl rovný, uměl jste se bránit. Já proti vám nemám žádnou šanci. Nemůžem se prostě dohodnout na nějakým příměří? Mě vážně nebaví válčit ještě s váma! Mám dost nepřátel i bez toho!“ I přes únavu se Harry rozhořčil. Zelené oči se horečně leskly, ten pohled Snapea přiměl k němu vztáhnout ruku...


… a to gesto přinutilo Harryho ucuknout. Profesorova ruka okamžitě klesla, Harry si uvědomil, že se ho nejspíš dotkl. Nehledě na to, že ve svém stavu by se neubránil, kdyby mu chtěl profesor jednu ubalit... a taky to nebylo pravděpodobné.

„Pardon,“ zašeptal Harry a sklopil oči.

„To je v pořádku,“ pronesl profesor chápavě. „Nedůvěřujete mi. Nezlobím se. Důvěru si musím zasloužit.“

Harry zase vzhlédl. Vzpomněl si, s jakou nadějí vstupoval v prváku do učebny lektvarů. Učebnice ho zaujala, na profesora, který ho už od večeře sledoval, byl zvědavý. Nechtěl se automaticky řídit všeobecným názorem na profesora, chtěl si udělat obrázek sám... Pamatoval si na zklamání, které ho postihlo, když se zvěsti potvrdily, když ho Snape začal srážet.

„Můžem začít znova?“ nabídl Harry váhavě. A divil se sám sobě, co ho to popadá.

„Znova?“ nechápal lektvarista.

„Dobrý den, pane profesore, já jsem Harry Potter. Jsem sirotek a kouzelník,“ řekl Harry a natáhl k muži ruku. Ten ji překvapeně přijal.

„Těší mě, pane Pottere. Jsem Severus Snape, mistr lektvarů. Znal jsem vaše rodiče,“ řekl náhle, uvědomil si, že s tím klukem má přecejen něco málo společné. „S otcem jsem sice nevycházel, takže na něj nemám vřelé vzpomínky, ale vaši matku jsem znal od dětství, byla mou jedinou a nejlepší přítelkyní. Pokud budete mít někdy zájem, mohl bych vám o ní vyprávět.“

Harry doširoka rozevřel oči.

„To bych rád,“ šeptl. „Teta o mamince nemluví a moc jejích přátel neznám.“ Postřehl jemný pohyb v koutcích profesorových rtů, správně to odhadl jako pokus o úsměv...

„Bude to při hodinách pořád stejné?“ zeptal se po chvíli. „Já... chápu, že si musíte udržet před těma smrtijedama v zácviku tvář, ale...“

„Nečekal jsem, že vám Albus prozradí, jakou roli ve válce hraji,“ přiznal profesor. „Postavení profesora je pouze mým krytím. Jsem mistr lektvarů. Vědec. Nemám vlohy pro učení. Neměl jsem moc možností. Ale když už je to venku, prosím, nechte si to pro sebe. Nikdy nevíte, kdo poslouchá.“ Počkal, až chlapec přikývne: „Měl byste už spát, pane Pottere. Uvidíme se při Lektvarech.“ Zaváhal, když si všiml nejistoty v Harryho očích a dodal: „Postačí vám mé slovo, že všechno, co vám před ostatními řeknu, bude jen divadlo?“

„Stačí, pane,“ kývl Harry. „A já slibuju, že nebudu schválně provokovat. Za to, že konečně udělám skvělej lektvar bohužel neručím...“

„Zřejmě v tomto nemáte talent po matce, s tím se musím smířit...“ povzdechl si profesor s hraným smutkem, tím u Harryho vyvolal úsměv. „Maminka uměla lektvary?“ vyzvídal.

Snape přitakal. „Byla to velmi nadaná lektvaristka... Výjimečná žena. Až bude čas, prozradím vám víc.“

„Děkuju, pane,“ usmál se Harry a zachumlal se pořádně do peřin. „Dobrou noc.“

„Já děkuji, pane Pottere,“ vstal profesor ze židle. „A dobrou noc.“

Když procházel dveřmi ošetřovny, chlapec už spal.


Po pár hodinách se Harry v přikrývkách zavrtěl a otevřel oči. Jako první si vybavil noční hovor se Snapem. Pousmál se, doufajíc, že to Snape myslel vážně a mají příměří, když už ne mír.

A hned potom si vzpomněl na sen. Na chvíle v Salových komnatách... Konečně zná způsob, jak se dostat do Godrikových místností. 'Doufám, že to fakt funguje,' usmál se pro sebe. Jak se dostat do Salova bytu, už ví. Nebude riskovat přistižení při skrytém vchodu za Velkou síní, půjde přes Tajemnou. Naplněný spokojeností se znova zachumlal a usnul.


Podruhé ho probudila madam Pomfreyová. Zamrkal, uslyšel zacinkání lahviček a hned měl jasno.

„Dobré ráno,“ zaskřípal nastydle. Zabolelo ho v hrdle, ošetřovatelka mu vtiskla do dlaně jeden z lektvarů.

„Vlastně už poledne, pane Pottere,“ řekla žena měkce. „Už je to lepší, horečka ustoupila, ta bolest v krku taky bude brzo pryč. Zítra už bych vás mohla pustit. Tohle je protizánětlivý lektvar. Pak je tu slabý proti bolesti. Není vám zle od žaludku?“

„Ne, madam,“ zavrtěl hlavou. Při tom pohybu se jen ozvala tupá bolest za čelem. „Jen mě bolí hlava. A myslím, že jíst nebudu, zatím.“

„Na tu bolest bude stačit lektvar... a pokud nechcete teď jíst, budete muset něco malého k večeři. Musíte zesílit.“

„Ano, madam,“ přitakal Harry poslušně. Vypil lektvary a ležel, čekajíc, až ho přestane bolet hlava. Právě, když si po pár minutách říkal, jaká je to úleva, že už ho nic nebolí, na ošetřovnu vběhlo několik studentů. Obklopili postel, při výkřiku dívčího ječáku Harry zkřivil bolestně tvář.

„Harry!“ zapištěla Ginny Weasleyová, nato se ozval její bratr: „Gin, nevřískej tolik! Harrymu není dobře!“

„Ahoj, Harry,“ řekla Hermiona, o poznání tišeji. Usmál se na ni. „Čau, lidi,“ zašeptal unaveně. Posledních dvanáct hodin prospal, ale necítil se odpočinutý, pořád se mu chtělo spát, přitom lektvar na spaní mu Pomfreyová žádný nedala...

„Něco zajímavýho?“ vyzvídal.

„Něco ano,“ odvětila Hermiona a střelila pohledem po zrzavém mladíkovi. „Ron si oficiálně stěžoval na profesora Snapea.“

„Ředitel něco takovýho říkal,“ vzpomněl si Harry. Na Ronovu otázku, jestli do toho půjde s ním, zavrtěl hlavou, což jeho přítele naprosto konsternovalo.

„Harry, vždyť se k tobě chová hnusně!“ zasyčel Ron uraženě. Vzal si osobně, že jeho kamarád nedrží s ním. „Tak neprofesionální chlap by vůbec neměl učit!“ Harry si vybavil Snapeovo vysvětlení ohledně tohoto problému a taky si připomněl svůj slib. Škoda, možná by pravda přiměla Rona trochu snížit nároky...

„Přišel za mnou,“ přiznal přátelům. „Omluvil se. Vyříkali jsme si to. Slíbil, že se ke mně bude chovat slušně. Jen musím počítat s tím, že se před Zmijozelama bude muset tvářit, jako že mě nesnáší.“

„A co na to říká profesor Brumbál?“ zajímalo Hermionu. „Nějak se mi nechce věřit, že by tohle jen tak přešel.“

„Ve skutečnosti ze začátku souhlasil s Ronem,“ pronesl Harry. „Snape přišel po něm. Nevím, co bude říkat na naše příměří.“

„Harry, nechceš si to rozmyslet?“ ptal se Ron. „Teda... zbytek mýho trestu přenechal McGonagallový, asi mu bylo jasný, že bych večer nepřišel... Ale ty vážně dovolíš, aby si to mohl zopakovat?“

„Rone, tenhle trest byl osobní,“ snažil se ho Harry přesvědčit. „Každý tohle nezažívá. Myslím, že odteď si bude dávat pozor. Rone, Snape není Umbridgeová. Je parchant, ale ne bestie. Je přece členem Řádu,“ naléhal.

„Doufám, že víš, co děláš,“ zavrčel Ron zamračeně, po delším mlčení.

„Vím, co dělám,“ kývl Harry. „A děkuju, že ses za mně postavil.“

Harryho vděčnost vyvolala na tváři kamaráda úsměv. „Někdo to dělat musí,“ ucedil 'skromně'. „Teď z příjemnějšího soudku... Pojedeš s náma na Ústředí, na vánoce. Brumbál konečně povolil.“

„Zajímavý, v noci nic neříkal,“ zamyslel se Harry. „Ale když není proti...“ Chtěl sice pátrat, ale co stihne před odjezdem, to stihne, pak si udělá plán. Kdoví, co všechno najde... doufal, že ho druhý den opravdu madam propustí. Snad si aspoň stihne udělat ten rodokmen...


Měl štěstí. Madam Pomfreyová ho druhý den ráno uznala vyléčeným, Harry se taky cítil dobře, bylo štěstí, že ho tam nenechala déle. Nechce další zameškané hodiny.

Hermiona mu samozřejmě předala další pergamen s úkoly... tentokrát jich nebylo tolik, jako po té nehodě s lektvarem. A v soukromí, aby si nevšiml Ron, mu podstrčila malý lístek, vzkaz od Malfoye. S návrhem na schůzku Harry souhlasil, i čas mu vyhovoval... jen změnil místo. Místo Astronomické věže se setkají v umývárně Ufňukané Uršuly. Zamykací kouzla ovládají všichni tři. Kdyby je Ron hledal, dovnitř se nedostane. A on by se mohl jít podívat do Tajemné, jakmile se zbaví jejich společnosti... Hmm... V duchu si pochválil dobrý nápad a vybral se na snídani.


Komentáře

Celkem 5 komentářů

  • Zami 19.10.2017 v 19:19 Konečně další kapitola. Juchůů. Skvělý úžasný naprosto dokonalý. Jsem zvědavá co se ještě semele.
    A to jak Severus si říka, že čekal že na něj Harry uspořádá nějaký lov na čarodějnice jsem si představovala srandovní situace na to.
    No jo kapitola dokonalá jako vždy. :)


  • jill 19.10.2017 v 19:33 Super, doufám že se Harry brzy setká se Salazarem. A jen bych se chtěla zeptat jestli ta poslední věta v minulé kapitole s tou vůní něco znamená nebo jestli je to tím že Salazar jen tak dobře voní


  • Dag 19.10.2017 v 20:56 Začíná se nám tady rýsovat přátelství se Sevem, jsem si jistá, že mu to jenom prospěje. Doufám že se Harry dokáže na ústředí vyhnou Ginny (nemám ji vůbec v lásce).
    Jill myslím, že ta vůně patřila vrahovi.


  • Kilia Ice 20.10.2017 v 19:38 Úžasné pokračovanie. Milujem to. Už teraz sa nemôžem dočkať pokračovania. Som zvedavá ako dopadne Harryho stretnutie. :D A kiežby sa už niekam posunul. Je to veľmi napínavé. Snáď sa ďalšej kapitoly dočkáme už čoskoro :D


  • jasmínka 21.10.2017 v 18:47 Tedy, nevím proč, ale pořád mám pocit, že by
    Sevík mohl být Salazar, který ztratil paměť.
    No, uvidíme, jak to bude dál. V každém připadě
    mě moc potěšila další kapitola.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?