Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

12.Akce a reakce

Publikováno 24.10.2017 v 00:00 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 174x

Harry a Hermiona se sejdou z jistým blonďatým Zmijozelem... A Harry se po schůzce vydává o Tajemné komnaty. Objeví něco?

Harry měl vážně štěstí. Jemu a Hermioně se povedlo ztratit, než si Ron všiml, že jsou pryč – je fakt, že využili okamžiku, kdy se zase hádal se svou sestrou, na téma Ona a Harry.

Rychle se přesunuli do umývárny ve druhém patře... Blonďatý Zmijozel už tam byl.

„Malfoyi,“ pokývl mu Harry na pozdrav, Hermiona ho napodobila.

„Pottere,“ opětoval pozdrav Zmijozel, „Grangerová...“ pohlédl na brunetku a na rtech mu kmitl kratičký záblesk něčeho, co Harry odhadl jako úsměv, když dívku polil ruměnec. Přešel pohledem od jednoho ke druhému a na moment si pomyslel, co by z toho mohlo být, kdyby... A vzápětí se okřikl, když si uvědomil, že on sám – ač v minulém životě – udržoval vztah se zakladatelem hadího domu. Takže nebude své kamarádce rozmlouvat cokoli, co by ji spojovalo z mladým zmijozelským princem.

Ne, vůbec ne.

Jen na ni dá pozor.

A kdyby náhodou něco, bude tu pro ni, až si bude chtít pobrečet.

Hned potom donutí Malfoye sežrat jeho nejlepší hábit.

A bez majonézy.

„Z tvého vzkazu jsem pochopil, že chceš něco probrat,“ začal Harry zeširoka. Blonďák přikývl.

„Probíral jsem ty tvoje řeči z nedávna s přáteli,“ vysvětlil, „všechny nás to docela překvapilo... Vím, že se vy Nebelvíři koukáte na nás Zmijozely spatra, nemáš důvod mi cokoliv věřit. Ale rád bych, abys mě přinejmenším vyslechl.“

„Pokud vím, Hermioně jsi to vysvětlil,“ opáčil Harry, „a věřím jejímu úsudku. A když už jsi to nakousl... To, že Nebelvíři koukají na Zmijozely spatra... My naopak máme pocit, že přesně to děláte vy, že každou živou bytost považujete za chamraď. Zajímalo by mě, odkud to vlastně přišlo...“

„Harry,“ pokusila se ho upozornit Hermiona, „prý to začal Zmijozel sám... To přece víš, říkala to profesorka McGonagallová už ve druhém ročníku...“

Harry se na ni zamyšleně podíval.

„Upřímně doufám, že jednou ti to dokážu vyvrátit, ale zatím to nemůžu dokázat. Ale odmítám připustit, že prvním zarytým nepřítelem mudlů a mudlorozených byl Salazar Zmijozel. Tak.“ Odvrátil se od kamarádky, která na něj koukala s otevřenou pusou a podíval se na Draca, který na něj koukal podobně nevěřícně.

Tak se vyjádři, vyslechnu tě,“ řekl a posadil se na židli, kterou si vyčaroval. Jednu přidal i pro Hermionu, sobě posloužil Malfoy.

„Jak víš, že je Temný pán nečistokrevný?“ začal Draco vyzvídat. „Tohle zajímá všechny.“

„Řekl mi to sám,“ překvapil ho Harry. A jal se vyprávět zážitek z Tajemné komnaty a pro jistotu přidal i popis rituálu, kterým o Turnaji tří kouzelníků byl Lord Voldemort přiveden zpět.

Draco dlouho mlčel.

„Otec tam byl, že?“ otázal se chladně. Harrymu to z nějakého důvodu znělo smutně.

„Na tom hřbitově. A pak na Ministerstvu.“ Chladné šedé oči upřeně hleděly na zelenookého Nebelvíra. Harry si projel prsty vlasy... a pak mírně přikývl.

„Bohužel. Rád bych řekl ne. Ale nemyslím, že by ti prospělo, kdybych teď lhal.“

„Mám pocit, že se zbláznil. Pořád mluví o tom, jaká je to pocta... nechápu ho. Jakoby si neuvědomoval, že dopadnu stejně jako on, budu se domů vracet zraněný, mučením, nebo se jednou nevrátím vůbec... O tohle mám stát?“ ušklíbl se.

„Je to tvůj život,“ opáčil Harry. „Ty si o něm rozhodni.“

„To není jednoduchý, víš?“ pousmál se Zmijozel. „Ty vidíš nějakou cestu z toho, co ti předurčil Brumbál?“

„Spíš Trelawneyová,“ zamumlal Harry zamračeně.

„Prosím?“ udělali Draco a Hermiona zároveň.

„To je fuk,“ mávl nad tím Harry rukou, ale jak se zdálo, ti dva to nehodlali jen tak přejít.

„Harry, nezamlouvej to,“ řekla Nebelvírka přísně.

„Jo, Pottere, probíráme dost citlivý věci,“ připomněl mu dědic Malfoyů. „Cos to říkal o tý poloslepý můře?“

Hermioně zacukaly rty, ale ovládla se.

„Zmínil se ti otec, proč jde na to Ministerstvo?“ zeptal se Harry napřed. Draco kývl.

„Brumbál mi po tom všem řekl... Že tu věštbu před mým narozením pronesla Trelawneyová. Jeden Smrtijed tehdy vyslechl část věštby a šel to vyklopit svýmu pánovi. A na základě toho, co se Voldy tehdy dověděl, začal zabíjet novorozence, který do tý věštby spadaly. Ta věštba totiž říká, že se jeho protivník má narodit v tu dobu, kdy jsem se narodil já. Podle toho přišel na mě. Nevím, proč se to nepovedlo, jak chtěl, ale život mi to zničilo dostatečně. Brumbál je přesvědčenej, že jen já ho dokážu zničit. Jenže Voldemort tu věštbu nezná celou a proto ji chtěl.“

„Harry, víš, co si já myslím o téhle profesorce a celém věštění,“ ozvala se Hermiona. „Nemůžu popírat dávné proroky a jejich věštby, ale nechce se mi věřit...“

„Nemusíš tomu věřit, Miono,“ zarazil ji Harry. „Víš, podstatný je, že tomu věří Voldemort. Kdyby se podle toho blábolu nezařídil, všechno by dneska nejspíš vypadalo jinak. Věštby neznamenají, že se už nedá nic změnit. Obvykle se podle nich ale lidi začnou chovat a to je naplňuje. Kdybys nad tím mávla rukou, půjde to jinak. To, jak se rozhodneme, ovlivňuje dění věcí kolem nás. Akce vždycky způsobí reakci. Věštba je akce. Ne reakce. Hodně lidí si to plete.“

Tahle ohnivá řeč dívku na delší chvíli umlčela. Ale Draca ne, ten pronesl: „Voldemort asi neví, čí ta věštba je, když ho ani nenapadlo jít po Trelawneyové.“

Harry po něm šlehl pohledem. „Nejspíš ne. Ne, že by mu to k něčemu bylo... Ona si to nepamatuje. Tohle je nevýhoda, věštci si ty svoje vejšplechty nepamatujou. Je to, jakoby na chvíli vypnuli a něco mluvilo místo nich. Byl jsem u jedný její věštby,“ přiznal se náhle. „A když se vzpamatovala, ani nevěděla, že právě byla mimo. Natož, aby si pamatovala, co zrovna řekla.“

„Je to dlouho?“ zajímal se Malfoy. „A splnilo se to?“

„Ve třeťáku,“ kývl Harry. „A když jsem o tom pak přemýšlel... Myslela tím někoho jinýho, ale ve výsledku... jo, splnila se o rok později.“

„Ten Turnaj,“ hlesl Zmijozel. „Tenkrát se to všechno podělalo.“

„Myslím, že to se stalo mnohem dřív, Malfoyi. A v době, kdy do tohohle vlaku nastoupil tvůj tatík... Už to nejspíš byl rozjetej rychlík.“

„Přejdem k věci,“ přetřel si mladý Zmijozel čelo, jak se z těch informací snažil vzpamatovat. „Ptal jsem se, jak víš o polokrevnosti Temného pána, tos mi vysvětlil. Teď mi řekni: proč se snaží vyzdvihnout čistokrevné, když nemá ani právo mezi námi být?“

„Mysím, že se naprosto upnul na svůj původ ze Zmijozela... I když bych vsadil všechno co mám, na to, že pochází z rodu jeho nevlastní sestry. Bohužel už není možné jeho původ ověřit, i kdybychom se dostali k jeho krvi, myslím, že ten rituál znovuzrození jeho krev už hodně zředil. Nehledě na to, že přitom použil kost z ostatků svýho otce i krev, co vzal mně,“ zamračil se Harry dotčeně. „No, takže je teď dost možná ještě míň, než polokrevnej.“

„Upnul se na zmijozelský původ,“ opakoval Draco. „A?“

„A... ale to jen můj názor... myslím, že se snaží naprosto ignorovat svou mudlovskou část. Možná mu mudlové ublížili, když byl dítě... Ale na to by si mohla stěžovat spousta čarodějů a z nikoho z nich se nestal Temný pán.“

„Tohohle šílence bych nechtěl následovat, ani kdyby BYL čistokrevnej, natož když není,“ ucedil Draco. „Mění svět k horšímu. Takhle z něj nezůstane nic než ruiny.“

„Mudlové mají rčení, že děti jsou naše budoucnost. Naděje národa. My jsme teď naděje a budoucnost. Možná jsem se nenarodila čistokrevná, ale mám tenhle svět ráda a nechci ho vidět zničený. Budu za něj bojovat. Harry, ty nejsi mudlorozený. Ale jako mudla jsi vyrůstal. Který svět upřednostňuješ?“ zajímala se Hermiona.

„Vyrostl jsem v mudlovské rodině, která mě a magii nenávidí. Tady v kouzelnickém světě...“

„... jsi nazýván Spasitelem,“ skočil mu do řeči Draco a culil se.

„Na jedné straně mě nazývají Zlatým chlapcem a váží si mě, pro něco, co jsem nejspíš ani neudělal. Bůhví, co způsobilo, že mě Voldemort nedokázal zabít,“ pokrčil Harry rameny. „Na druhé straně se mě pořád někdo snaží zabít. Tyhle dva světy se u mě tak nějak vyvažujou. Ale u mudlů jsem neměl přátele. Neměl jsem ani vzdáleně pocit, že mám pro co žít, že mám budoucnost... Nechci vidět ani jeden svět v troskách. A to budou, když Voldemorta necháme. Chápeš, proč s ním pořád bojuju?“ podíval se na Malfoye. „Nejde jen o pomstu za rodiče, což bych mu taky rád omlátil o tu hadí hlavu, ale... Když se na to podíváme blíž, on likviduje, na co se podívá. Zabíjí bez rozdílu, i čistokrevný. Nikdo před ním není v bezpečí, stačí, aby sis před ním kýchl a bude tě mučit. Podle toho, co vím... Ani o svý Smrtijedy se nestará. Ty, co jim pomohl z Azkabanu jednoduše potřeboval. Chyběli mu do počtu... a Bellatrix nejspíš tou svou šíleností.On nepřestane, dokud nezůstane úplně sám. Kouzelníci i mudlové zmizí. Svět bude zničený. Toho se nechci dočkat, svou budoucnost si představuju jinak.“

„No, Pottere, nasadil jsi mi do hlavy spoustu brouků,“ zamumlal Malfoy a zvedl se. „Půjdu si to promyslet. Můžu něco říct svým přátelům? Jsou mezi nima takový, který nestojí o Znamení.“

„Doporučuju, aby sis to všechno napřed promyslel a přehodnotil,“ řekl Harry. „Ale řekni jim klidně všechno. Ať taky přemejšlej'. Je to i jejich svět.“

Mladý Zmijozel na něj chvíli zadumaně hleděl. Pak se narovnal a přikývl. „Děkuju, Pottere. Grangerová... Díky, žes můj první dopis nehodila do ohně.“

Hermiona se usmála. „Doufám, že se nepostaráš o to, abych toho litovala,“ pronesla. Draco jí úsměv oplatil, přerušil kouzla na dveřích a odkráčel.

Harry se tázavě podíval na svou kamarádku.

„Můžu se spokojit s vírou, že víš, co děláš?“ zeptal se.

Hermiona se na něj podívala jako na blázna... Pak pochopila a zčervenala. „Spíš musíš,“ odpověděla a vyrazila ke dveřím. „Nedělej si starosti, Harry.“

„Nebudu,“ vzdychl a vzápětí osaměl.

Znovu zamkl umývárnu a zasyčel správné heslo. Vchod do Tajemné komnaty se začal otvírat. S překvapením si Harry uvědomil, že se těší.

Už podrobně ví, jak vstoupit do Salových komnat, nemůže se dočkat, jak si prohlédne staré věci, které důvěrně zná... Připomněl si, jak mu ostatní Zakladatelé řekli, že naposledy Salazara viděli, než odešel do svého bytu. 'Může být pořád tam?' pomyslel si. 'Třeba zakletý, nebo tak něco?' Otázku, kam jeho dávná láska zmizela, na okamžik nechal plavat, když se zastavil před známými kulatými dveřmi s hadím zámkem.

Zasyčel, zámek se sám spustil a následně mohl Harry projít. Sestoupil po krátkém žebříku a stanul na zaplavené podlaze velkého sálu. Na jeho konci byla do mramoru vytesaná hlava s vousy... Teď už Harry věděl, že to není zpodobnění Sala, ale jeho otce, kterého Sal velmi miloval. Harry starého lorda osobně nepoznal, ale jeho milovaný o něm hodně mluvil.


Do Raniho doupěte jít nepotřeboval, tak zamířil napravo. Přitiskl dlaň na jeden z pramenů vlasů kamenného lorda a zasyčel: >Hadí hnízdo!<

V na pohled jednolitém kameni zazářila zlatá linka, projela kamenem do tvaru dveří. Harry se usmál. Dotkl se místa, kde obvykle bývá klika. Neuvědomil si, že v minulém životě tyto dveře reagovaly na Alekovu! magii. Ale na tu Harryho není Tajemná komnata nastavená. Vůbec mu to nedošlo.

Proto ho nepřekvapilo, když se dveře pod dotekem jeho dlaně otevřely.


Vstoupil, na stěnách okamžitě vzplály kouzelné pochodně. Rozhlédl se, známé místo u něj vyvolalo úsměv. Sestoupil po schodech do středu sálku a vybral si dveře do obytných prostor. Všechny dveře se před ním otvíraly, cítil, jak se magie podzemí probouzí... a vítá ho. Najednou se cítil být doma. Zaplavila ho radost.

Z malé jídelny, kam se vcházelo z předsíňky, zamířil do ložnice. Jak si pamatoval, měli skřítky. Předpokládal, že po Salově zmizení začali pracovat pro ostatní Zakladatele.

Postel byla ustlaná. Ve skříních šaty, Harry dokonce našel několikery, o kterých si byl jist, že je sám nosil. Ale žádná známka, že by tu Salazar zanechal nějaké vodítko, jak ho najít. Pohladil pohledem lůžko, kde strávil tolik šťastných chvil se svým milovaným a zase odešel.

Procházel pokoji, kde se vůbec nic nezměnilo. Jakoby odtamtud odešli včera a ne před tisícem let. A všechny věci byly udržované... Harry si pomyslel, že je nejspíš na všem Udržovací kouzlo. Ale to nejdůležitější nenacházel.

Sal tu nebyl. Nikde.

Harry zesmutněl.

Opravdu doufal, že tady je, třeba zakletý, ale on by ho dokázal... Neodolal a zvolal: „Sale?! Lásko, jsi tu?“

Celým bytem se nesla ozvěna jeho zvolání... a pak ticho. Sklonil hlavu, ze rtů mu unikl vzlyk. Myšlenka, že nejspíš přišel pozdě, ho tak bolela. Nenacházel nic, co by si mohl vyložit jako vzkaz, nebo aspoň dopis na rozloučenou...

Usedl do křesla před krbem a uslzenýma očima se díval kolem sebe. Všechno to tu důvěrně znal. Pohlédl před sebe na zem, jeho zrak utkvěl na bílé huňaté předložce. Nějaká kožešina... Nevzpomínal si z čeho, ale bylo mu to jedno. Pamatoval si jen to, že se na ní se Salem miloval. A na mnoha dalších místech v těchto místnostech.

Přešel do knihovny. Tady ho Sal poprvé políbil. Mluvili o magických tvorech, kterým Alec/Harry vždycky rozuměl – jak si Harry vybavil, i v tomto životě si se zvířaty rozumí – a Salazar vyzvídal, jestli by dokázal sehnat Ranimu družku. Mluvili o milostném životě bazilišků a najednou se k sobě moc přiblížili...

Harry si nepamatoval, kdo udělal první krok, věděl jen, že to byl nejlepší den v jeho životě. Následovala totiž nádherná doba. Dlouhé měsíce scházení, než Sal Aleka přesvědčil, aby se k němu přestěhoval, dny i noci plné mazlení, milování. Hovorů o všem, o ničem, snění o budoucnosti. Byl šťastný a chtěl to zpět.


Procházel kolem regálů, knihy beze stopy prachu byl pěkně srovnané v policích, dokonce jedna ležela na stolku před očarovaným oknem, jak ji někdo neuklidil. Harry se na podíval, nebyla mu povědomá. Byla vázaná v kůži a ještě sepnutá řemínkem. 'Kronika Zmijozelova,' přečetl si nadpis. Hádal, že jde o rodinnou kroniku, takže ani nepomyslel, aby ji hned otevřel a podíval se do ní. Ale nějak ho to k ní táhlo, tak ji nakonec vzal, zmenšil a strčil do kapsy. Aspoň bude mít co číst o vánočních prázdninách.

Z prázdnoty Zmijozelových komnat na něj padala pomalu deprese, tak se rozhodl zkusit štěstí v Nebelvírských místnostech. Vrátil se do obývacího pokoje.

Krb byl sice dávno vyhaslý, ale dřevo bylo po ruce a kouzlem zapálit oheň Harry uměl. Krabička s letaxem byla na římse.

Připravil se, nabral prášek, vhodil ho do ohně a když plameny zezelenaly, zašeptal: „Děj se vůle Merlinova,“ pak vstoupil a pronesl: „Lví doupě!“ Zavířil v zeleném ohni a za krátký moment vypadl z krbu v neznámé místnosti, zařízené v nebelvírských barvách.


Komentáře

Celkem 8 komentářů

  • arya 24.10.2017 v 10:20 boží dík že píšeš tak rychle ,uplně ji hltám


  • jill 24.10.2017 v 16:49 Och super další kapitolka. Miluju tenhle příběh. U toho jak by Harry donutil Draca sníst hábit a bez majonézy jsem se prohýbala smíchy


  • Zami 25.10.2017 v 07:07 Skvělý jako vždy.


  • market 26.10.2017 v 07:19 Nádhera, moc se těším na pokračování. Jsem ráda, že je Draco v pohodě.


  • Kilia Ice 26.10.2017 v 17:36 Úžasná poviedka. Rýchlo pokračovanie.... :D veľmi sa mi páčil rozhovor medzi Dracom, Harrym a Hermionou :D a keď Harry hľadal Salove komnaty, tak to bolo vzrušujúce, ale je škoda, že opäť v hľadaní zlihal. Som zvedavá čo sa udeje ďalej :D


  • sisi 26.10.2017 v 23:59 A jéje, Harry to pořádně pokazil, když se ocitl v jiné realitě, jsem zvědavá,kam ho Sal zavede, kde se setkají. :-) Děkuji za novou kapitolu, nešlo odolat, musela jsem si ji přečíst.


  • Markéta 30.10.2017 v 19:04 Super, prosím další kapitolu :-) Děkuji


  • Nyssa 30.10.2017 v 22:04 udržuješ nás v napätí, som skutočne zvedavá, kdeže sa ten Sal skrýva :D poprípade, čo zaujímave Harry nájde u Godrika...

    Ďakujem za kapitolu a rozhodne sa teším na novú :)


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?