Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

13.Dobré a špatné zprávy

Publikováno 08.11.2017 v 00:01 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 141x

Harry slídí v nebelvírských komnatách, Brumbál kuje pikle a Snape si dělá starosti o svého kmotřence...

Připravil se, nabral prášek, vhodil ho do ohně a když plameny zezelenaly, zašeptal: „Děj se vůle Merlinova,“ pak vstoupil a pronesl: „Lví doupě!“ Zavířil v zeleném ohni a za krátký moment vypadl z krbu v neznámé místnosti, zařízené v nebelvírských barvách.


Harry napřed zaklel - „Pitomý krby!“ - ale vyskočil a oprášil ze sebe prach a saze. Pak se rozhlédl. „Sláva,“ zamumlal, „zdá se, že jsem tam, kde jsem být chtěl.“

Vykročil, aby si prohlédl Nebelvírovy komnaty. Do několika místností jen nakoukl, ložnice, koupelna a šatna ho nezajímaly. Knihovnou taky jen prošel, ale když mířil k posledním dveřím, které ještě neotevřel, ozval se za ním hlas: „Aleku! Tedy... Harry.“

Otočil se.

Na stěně proti dveřím se na něj smál Godrikův obraz.

„Godriku,“ usmál se Harry. „Nenapadlo mě, že tu máš obraz.“

„To víš, moje žena ho tu chtěla,“ mávl rukou Nebelvír. „Hodně četla.“

Harry přikývl. Matně si pamatoval dívku, s kterou se tento Zakladatel zasnoubil, třebaže se nedočkal jeho svatby.

„Našel jsi Sala?“ zeptal se mu nedočkavě. Náhle lesklé Harryho oči mu byly odpovědí. Harry smutně zavrtěl hlavou.

„Z hlavního vchodu za Velkou síní jsem nedokázal přijít, přistihli mě. Do Salových komnat jsem se dostal přes Tajemnou komnatu. Z těch jsem do tvých pokojů prošel letaxem. Zdál se mi sen,“ dodal, když viděl Nebelvírův překvapený pohled. Ten přikývl a Harry pokračoval: „Salovy komnaty jsou prázdné. Ani on, ani žádný vzkaz. Myslel jsem, že aspoň nechá dopis...“ sklopil hlavu, aby se nerozplakal zklamáním.

„Salazar by po sobě něco nechal,“ potřásl hlavou Godric. „Moc se mi to jeho zmizení nezdá. Ale nevěš hlavu, Harry. Na něco přijdeme. Zatím se běž podívat do mojí laboratoře. V té zadní skříni jsou ve stázi uchované lektvary. Udělej si rodokmen. Čisté pergameny jsou támhle ve stole,“ ukázal směrem k vyřezávanému stolu u okna.

Harry poslechl. Laboratoř, to byly ty poslední dveře, byla skvěle vybavená, i když vypadala zastaraleji, než vybavení, které používali dnešní studenti v hodinách. Godric mu vysvětlil, jak zacházet s očarovanou skříní, tak se snadno dostal k lektvaru a vyšel zpět do knihovny.

Tam pod Zakladatelovým pečlivým dohledem vytvořil svůj rodokmen.


Do lektvaru Harry vkápl několik kapek své krve, lahvičku protřepal a pak lektvar vylil na pergamen, tekutina se rychle vsákla, nechala pergamen úplně suchý. Zatímco se na pergamenu kouzlem vypisovala jména jeho rodiny, chvíli nervózně přecházel kolem a Godric ho pobaveně pozoroval.

„Bude to správně fungovat?“ zeptal se Harry najednou. „Nemohl se ten lektvar za to tisíciletí zkazit?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Nebelvír. „Právě tenhle lektvar je jeden z mála, které se mohou uchovávat pod Stázovým kouzlem. Rodokmen bude kompletní a platný.“

„Jak hluboko do minulosti ukazuje?“

„Tenhle standartní lektvar ukazuje, aspoň pokud vím, asi tisíc let zpátky. Takže ta první jména bych možná mohl znát...“ usmál se muž na obraze. „Rozhodně budou z mé doby...“

„Asi už to bude,“ podíval se Harry na pergamen. „Nevím, jestli se dokážu podívat.“

„Ale jen se podívej,“ pobídl ho Godric. „Čeho se bojíš? Za své příbuzné nikdo nemůže.“

Harry se naddechl a vykročil ke stolu. Vzal do ruky pergamen, hustě pokrytý jmény a začetl se. Pak se ohlédl na Zakladatelův obraz, ve tváři šok.

„Godriku... Tys měl syna? Richarda? A tvá žena jmenovala Annabel?“

„Ano,“ usmál se muž. „To tam je? Jména mé rodiny?“

„Jo,“ hlesl Harry. „Vypadá to, že Richardův syn se oženil s vnučkou Salovy sestry. Měli tři syny. Ten nejmladší, protože nemohl být hlavou rodu, přijal stejně jako ten prostřední jméno manželky. A to jméno bylo... Peverell.“ Harry vzhlédl a dodal: „Nejmladší Peverell, Ignotus, byl zakladatel rodu Potterů. Otcova rodu.“

Godric se široce usmál.

„Takže v tomto životě jsi mým potomkem? Mám takovou radost. I Sal bude mít.“

„Napřed ho musím najít,“ povzdechl si Harry. Pak se znovu zadíval do pergamenu, zajímala ho rodová linie matky, ohledně níž si všiml, že se taky vypsala. Pro jistotu se zeptal: „Godriku, měla by se ukázat taky mudlovská část rodu?“

Godric zavrtěl hlavou. „Ne, Harry. Nevím, jak dnešní lektvary, ale ty moje mohou ukázat pouze kouzelnickou krev. Čaroděje a motáky. Proč?“

„Protože se zdá, že moje máma nebyla tak mudlorozená, jak jsem myslel... Hele, Rowena měla bratra? Nikdy o něm nemluvila.“

„Ronan se narodil pár let po tvé smrti,“ vysvětlil Godric. „Rowenin otec ovdověl a oženil se podruhé, chtěl mužského dědice, když Rowena byla jeho jediné dítě.“

„Podle rodokmenu měl Ronan dva syny a dceru. A z její linie po pár generacích vzešel rod Evansů. Takže má máma asi pocházela z dlouhé linie motáků. Jsou tu i její rodiče, takže obyčejní mudlové to nebyli. Ha,“ zasmál se Harry, „to by měla vidět teta Petunie. Taky tu je. Strýc Vernon ne, ale Dudley ano... Takže bude taky moták.“

„Takže jsi čistokrevný,“ pousmál se Godric. „To je dobrá zpráva, že?“

„Já na tom tak nebazíruju,“ usmál se Harry, „ale znám lidi, s kterýma by to seklo.“ Seslal na pergamen archivační kouzlo a svinul ho. Pak se podíval na svého předka.

„Že neumím lektvary já, to už jsem si tak nějak zvykl. Ale zajímalo by mě, odkud se vzalo, že Salazar je považovaný dnešníma kouzelníkama za mistrovskýho lektvaristu. Vždyť málem vyhodil hrad do vzduchu pokaždý, když chtěl vařit!“

„Vymyslel spoustu dokonalých lektvarů,“ mínil Godric. „Vím to, vařil jsem je. Ale kdo si vymyslel, že je dokázal i uvařit...“ rozchechtal se. Chvíli se smál, pak se uklidnil a poradil Harrymu, aby se vrátil na kolej. „Už jsi tu dost dlouho. Vím, že se zase uvidíme. Ale přijď do Obrazárny. Rowenu potěší, že jsi z její rodiny. Ronana měla velmi ráda.“

„Díky,“ usmál se Harry. „Stavím se brzo.“

Vrátil se do Zmijozelských komnat, nedalo mu to, aby je ještě jednou neprošel... Zmocňovalo se ho zoufalství, když si uvědomil, že jeho milovaný tam opravdu není a on nemůže najít nic, co by mu prozradilo, kde je...


V zamyšlení a smutku se navrátil na kolej a ponořil se do učení, aby odvedl myšlenky jinam. Nakonec večer, když uléhal, si vyčistil mysl a naléhavě prosil magii, aby mu pomohla a navedla na cestu za Salem. Nějak to jít muselo, snažil se tomu věřit.


Když se následující ráno probudil a vybavil si, co se mu zdálo, naplnilo ho nové zklamání. Ve snu procházel předsálím Salazarových komnat. Zase. Okrouhlá místnost s několika dveřmi. Harry věděl, že všechny ty místnosti včera prošel, dvakrát. Marně.

Teď, když mu magie neukázala to, co potřeboval vidět, si začínal zoufat. Nenacházel žádné vodítko. Ke snídani se dostavil ve značně depresivní náladě. A té nálady si všimla i Hermiona.

„Harry.“ Mrzutě se po ní podíval.

'Co sakra?'

„Vypadáš hrozně.“

'Fakt jo?'

„Není ti dobře?“ ptala se starostlivě.

Povzdechl si. Nechtěl na ni být hrubý, i když byla až moc... ustaraná.

„Jen jsem špatně spal, Hermi. To nic.“

Otevřela pusu, aby se zeptala na něco bližšího, ale nedostala možnost. Za jejími zády se zavlnil šmolkově modrý hábit se zlatými hvězdami. Harry v duchu zasténal a zvedl oči k Brumbálově tváři.

„Nenechte se rušit, studenti,“ usmíval se na Nebelvíry. „Jen chci pana Weasleyho, slečnu Weasleyovou a slečnu Grangerovou o něco požádat. Můžete se vy tři po snídani dostavit do ředitelny?“

„Ano, pane,“ odpověděli 'ti tři'. Harry si pomyslel: 'A já nic?'

Ano, Harry nic, protože na něj se ředitel jen krátce – a nepříliš vřele - usmál a odkráčel ze Síně. „Hele, Harry, vy jste si něco udělali?“ zajímalo Rona, zatímco Hermiona si ho podezřívavě prohlížela.

„Proč myslíš?“ zamumlal Harry.

„Takhle otráveně se na tebe koukal jen v páťáku,“ připomněl mu kamarád.

„Zase nám nic neřekneš?“ zeptala se Hermiona, vracejíc se ke svému jídlu. Harry se rozhlédl, mimoděk zalétl i očima ke zmijozelskému stolu. Snapeovi hadi o něčem zaníceně mluvili. Tedy ne všichni, Harry si všiml, že Malfoy, Zabini, Nott a Parkinsonová si něco špitali, stranou od těch dvou blbců, Crabba a Goyla.

Malfoy si Harryho pohledu všiml, jen neznatelně kývl a jinak nedal nic najevo.

Harry sklopil oči a směrem ke svým přátelům sykl: „Tady ne, jo?“

„Tak později,“ odpověděla Hermiona přísně. Dojedla, kývla na Rona, ten jen nerad opouštěl poslední talířek s párky... Odešli za ředitelem a Harry si smutně povzdechl. Všechno jde od desíti k pěti. Jestli to nebylo lepší, když si nepamatoval... Zamyšleně koukal na stůl před sebou, ani si nevšiml, že zmizely talíře a poháry. Dokonce ani nevnímal – a že na to měl vyvinutý smysl – že na něj od stolu kouká zamračený lektvarista.

V zamyšlení vstal a odešel si do věže pro věci na vyučování.


Sešel do sklepení, Ron a Hermiona dorazili až na druhou hodinu, takže přišli o zkoušení, ale testu už se nevyhli (haha). Protože Hermiona předala Snapeovi omluvenku od ředitele, jen je poslal se zavrčením do lavic a začal test. Byl obsáhlý, zahrnoval snad všechno, co se kdy učili... Harryho až překvapilo, kolik si toho pamatuje. Dokonce si vzpomínal i na věci, které mu o lektvarech řekl Sal, ty tam napsal taky... Protože se soustředil na psaní, nemyslel na věci, které ho trápily a tak si vyčistil hlavu. Nakonec odevzdal pergamen hustě popsaný a naprosto klidný odešel na další hodinu. Během vyučování se nic zajímavého nedělo, k obědu snědl jen lehkou polévku a toust... a jakmile mohl odložit učení – a že Hermiona dohlédla, aby si udělal úkoly – chtěl se vypařit do Obrazárny.

„Harry! Chtěl jsi nám něco vysvětlit!“ připomněl mu Ron.

'Nechtěl,' pomyslel si mladík, ale posadil se. Vrhl kolem nich kouzlo pro soukromí a řekl: „Víte, jak nám sebrali body, protože mě Snape načapal v tý místnosti za Síní...“

„Co s tím má Brumbál?“ nechápal Ron. „Proč je z tebe otrávenej?“

„Protože jsem mu nechtěl nic vysvětlit,“ řekl Harry. „A teď i možná proto, že jsem nechal tu věc se Snapem plavat. On chtěl, abych se připojil ke stížnosti.“

„Tak to ještě udělej, ne,“ napadlo Rona.

„Teď už ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Dokud to naše příměří neporuší Snape sám, nic dělat nebudu.“

„Dělej, jak myslíš,“ pokrčil rameny zrzek.

„A o po vás chtěl ředitel?“zajímalo Harryho. Zneklidněl, když se jeho přátelé zarazili a vyměnili si nejisté pohledy.

„Nic zvláštního,“ řekla Hermiona. „Mluvil o cestě na Ústředí a kdo všechno tam bude. Chtěl vědět, jestli chci jet taky... Na Štědrý den chci být s rodiči, ale oni pak odjedou, takže pro mě přijde někdo z Řádu.“

„Aha,“ hlesl Harry. Tušil, že to není upřímná odpověď, nebo přinejmenším celá. Šlo ještě o něco a zjevně mu to nemají říkat. No, nemůže se Brumbálovi divit, on má taky tajemství. Ale že proti němu bude obracet jeho přátele...


Profesor Snape seděl za svým stolem v kabinetu a čekal. Předvolal si mladého Malfoye. Povšiml si, že se chování některých jeho svěřenců změnilo, především vůči Zlatému triu a Nebelvírům všeobecně. Neobrátilo se opačně, to ne. Ale teď si jeho Zmijozelové těch poťachtaných Minerviných lvíčat nevšímali. A dnes u snídaně... Jen slepý by si všiml těch pohledů mezi jeho kmotřencem a Potterem! Co to má znamenat?

Zaklepání na dveře s ním škublo, ale ihned vstal a šel otevřít. Beze slova nechal blonďatého mladíka vstoupit. Posadili se ke stolu a chvíli mlčeli.

„Tak...“ začal mladý Zmijozel, „proč jsem tady?“

„Všiml jsem si jistého chování vůči některým tvým spolužákům z jiné koleje,“ pronesl Severus klidně, postřehl, že blonďák se na okamžik zarazil, pak přivřel oči.

„Například?“

„Například u Pottera,“ prohodil profesor. „Nejsem slepý, Draco. Něco chystáš?“

„I tak by se to dalo říct,“ připustil student. „Ale nejde o lumpárnu.“

„Takže se nemusím obávat o pověst koleje, či stav bodů?“ zvedl muž obočí. Kmotřenec na něj vykulil oči. Pak zavrtěl hlavou.

„Ne, není třeba se obávat,“ odpověděl Draco. „Já a mí přátelé prostě jen pracujeme na své budoucnosti.“

Severus v duchu proklel Luciusovo naléhání, aby už v dětství začal Dracovi vštěpovat umění Nitrobrany... Velmi prozíravé od otce, to ano... Ale takhle se nic nedozvěděl. Zdá se, že pro pravdu bude muset za Potterem.

„Uvědomuješ si, doufám, že některým osobám ve své blízkosti nemůžeš důvěřovat,“ naznačil, „dávej si pozor, před kým co říkáš.“

„Pokud narážíš na ty dva blby, které na mně nasadil otec,“ zkroutil Draco rty, „nemyslím, že oni jsou pro mě nebezpeční. Inteligence není to, čím oplývají.“

„Právě proto jsou nebezpeční, Draco!“ okřikl ho kmotr. „Idioti nemyslí, to je pravda. Ale neznamená to, že jsou hluší. Nebo že to, co slyšeli, nedokážou opakovat. Právě proto, že si oni neuvědomí cenu slyšených informací, neexistuje šance, že si to nechají pro sebe. Prostě plácnou, co je napadne. Nebezpeční jsou i proto, že to mohou plácnout před někým, kdo si uvědomí, co vlastně slyší. Crabbe a Goyle jsou ještě pitomější, než jejich otcové, ale neznamená to, že jsou neškodní. Pokud dneska slyšeli, co jste si povídali...“

„Myslíš u snídaně?“ pochopil Draco konečně kmotrův ustaraný výlev. „Naštěstí jsme neprobírali nic důležitého, pro tu příležitost si hlídáme soukromí. Ne, domlouvali jsme se na Vánoce.“

Severus si oddechl. „Když už o tom mluvíš, všiml jsem si, že ses nezapsal na seznam studentů, kteří tu zůstanou přes svátky.“

„Chtěl jsem to udělat dnes večer,“ vysvětlil Draco. „Všichni jsme se dohodli, že zůstaneme. Blaise se nepohodl s matkou, Pansy namluvila té své, že se pokusí o moje svedení...“ ušklíbl se.

Severus vypadal pobaveně. „A to se nebojíš...“

„Ne, Theo by mě vykastroval, to vím jistě,“ smál se Zmijozel. „Já o Pansy stejně takhle nestojím.“

„A je někdo, o koho stojíš?“ zajímal se Severus. „Nezapomeň, že tvůj otec ti bude brzy domlouvat nevěstu. Už ti bylo šestnáct.“

Draco se zamračil.

„Tohle je taky věc, do které nechci, aby mi někdo mluvil. Ty ses například neoženil.“

Severus si povzdechl.

„To neznamená, že jsem nechtěl. A kdyby otec mé matky žil v době, kdy jsem končil své studium, pravděpodobně by mi taky někoho našel. Asi mám štěstí.“

„Copak nejsi osamělý?“ zašeptal jeho kmotřenec.

„Je to jen o zvyku,“ prozradil Severus neopatrně své myšlenky. „Jsem vděčný, že se dnes nemusím obávat o život své rodiny. Vím, jak uvažuje Temný pán.“

„Nechtěl jsi nikdy děti?“ vyzvídal blonďák.

„Ty mi dostatečně nahrazuješ syna,“ usmál se na něj muž. Jen v jeho přítomnosti nechával sklouznout svou strohou masku, jen Draco znal pravou povahu svého kmotra.

Chlapec se na kmotra usmál, dobře věděl, jak na tom u něj je.

Komentáře

Celkem 7 komentářů

  • Rulie 08.11.2017 v 15:23 Už teď se těším na další kapitolu :D


  • Kelly 08.11.2017 v 19:00 Proč mám dojem, že Sal je vlastně Severus? Jsem strašně zvědavá co bude dál :D


  • market 08.11.2017 v 23:56 Nádhera, těším se na pokračování.


  • jill 09.11.2017 v 20:05 Super další část příběhu :). Jinak by mě zajímalo jestli náhodou není Sal Voldemort, protože pak by si musela udělat z kladných postav ty záporné a naopak, tedy jestli nechceš mít v příběhu trošku temnějšího Harryho.


  • Lady corten 09.11.2017 v 20:45 Stejně jako Kelly mám už delší dobu pocit, že Sal je Severus. Nebo si to alespoň moc přeju. Na pokračování se moc těším.


  • CH, 13.11.2017 v 12:05 Kdyby ale byl Severus ve skutečnosti Salazar, jak by potom bez mnoholičného lektvaru udržoval jinou podobu? Že by nějaký očarovaný předmět, co by na něm tu iluzi udržoval?


  • Kilia Ice 13.11.2017 v 15:07 Páni. Úžasná časť ako každá iná. Je mi ľúto, že Harry ešte nenašiel Seva a len sa modlím aby ním vážne nebol Sev. Bolo by to veľmi zvláštne, ale som zvedavá. Dúfam, že pokračovanie bude čoskoro :D


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?