Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

14.Kouzelnické pohádky

Publikováno 18.11.2017 v 19:30 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 173x

Začínají vánoční prázdniny, Harry s přáteli je tráví na Grimauldově náměstí, Jak je prožijí?

Konečně nadešly vánoční prázdniny. Harry a Ron odcestovali na Ústředí na Grimauldovo náměstí, Hermiona za rodiči... Harryho utěšilo, že je v domě aspoň Remus Lupin. Dvojčata chodila do svého ochodu, i v této neklidné době měli kluci co dělat... Molly Weasleyová se starala o vaření, Arthur chodil na Ministerstvo, sem tam se objevili i mimo schůze Řádu Kingsley a Tonksová.

Harry si hned zkraje udělal úlohy, které na svátky dostali, Přeměňování a Lektvary, samozřejmě. Ron se sice chvíli vzpouzel, ale Harry poukázal na to, že až přijede Hermiona a začne jim dávat kázání, budou ji moci odpálkovat s tím, že už mají hotovo.

Když měl chvíli pro sebe, uvažoval, kam se na hradě ještě podívat, kde by mohl Sal být. Plánoval prohledat třeba celé sklepení, ale tolikrát už si prošel Pobertův plánek a nic nenašel... Začínal si pomalu zoufat. Ve snech viděl pouze Salovy komnaty, v kterých už hledal, magie ho, jak se zdálo, nechala na holičkách...


Paní Weasleyová se rozhodla dům zútulnit a každý dostal svůj úkol. Protože znala Hermionu, příkaz pouklidit a srovnat knihovnu dostali Ron a Harry. Nebezpečné knihy už přemístili dávno, ještě v době, kdy tu byl Sirius, to, co zbylo, nemohlo nikomu ublížit. Klukům to dalo práci, strávili v knihovně skoro celý den. Večer, když se k nim po večeři připojila Hermiona, která měla pomoci Tonksové ve třetím patře, už seděli u šachového stolku a ona se na ně nasupeně zamračila.

„Nám nenadávej, Hermiono, my jsme si tenhle úkol dobrovolně nevybrali,“ řekl Ron a dal Harrymu první mat toho večera. Dívka vzdychla a mávla rukou.

„Tvoje máma má pravdu, já bych tu toho moc neudělala... Je tu až moc zajímavých věcí.“ Zamířila k jedné z knihoven a přelétla pohledem tituly. Pak jí pohled padl na stolek u okna, stála na něm hromádka knížek.

„Na tyhle jste zapomněli?“ poukázala na ně. Hoši vzhlédli od hry a Ron se zakřenil: „Nojo, říkal jsem si, že jsem předtím měl těch knížek víc... Ještě je uklidím... Až dohrajeme další hru,“ a postavil znovu figurky na jejich místa, aby mohli s Harrym začít druhé kolo.

Hermiona protočila oči a zabrala se do prohlížení neuklizených knih.


„Ty si nedáš pokoj se čtením ani o prázdninách? No tak, Hermiono,“ domlouval vlasaté dívce zrzek, když svého kamaráda už potřetí porazil. Hermiona jen uraženě pohodila svou hřívou a nevšímala si svých přátel, kteří zřejmě hodlali strávit hraním šachů celý večer. Respektive, jeden neustále vítězil a druhý prohrával.

„Stačí, Rone,“ vzdychl černovlásek po páté porážce a odložil své figurky. „Víc porážek už moje ego neunese. Zase příští prázdniny.“

„Platí. Vyklepnu tě o Velikonocích, Harry,“ uculil se Ron.

„Co čteš, Miono?“ usadil se Harry vedle kamarádky. „Vypadáš zaujatě.“

„Nemůžu si pomoct,“ poznamenala dívka, „ale vypadá to jako pohádky... Nevěděla jsem, že kouzelníci taky mají něco takového.“

„Jasně, že jo,“ přisedl si Ron, „'Bajky barda Bedleeho' zná každý kouzelnický dítě. My všichni jsme na nich vyrostli.“

„No, to vysvětluje, proč o nich MY nevíme,“ řekla Hermiona, letmo se dotkla pohledem Harryho a když přikývl, pokračovala: „Myslíš, že by Brumbálovi vadilo, kdybych si je půjčila?“

„Co by Brumbálovi vadilo, ti může být jedno, protože ty knihy jsou moje,“ odpověděl Harry. „Ráno mi Brumbál řekl o Siriově poslední vůli. Vydědil Bellatrix a Narcissu Malfoyou a mě určil jediným dědicem. Ale ještě bude oficiální čtení, pozítří u Gringottů.“

„Teda... Takže jsi asi pěkně bohatej,“ prohodil Ron. Vstal a začal sklízet desku a figurky. Hermiona na něj nevěřícně pohlédla, snad jako jediná vycítila tu závist, kterou se snažil skrýt.


Harry ale nevnímal. Zmínka o Siriovi v něm probudila pečlivě potlačovanou vinu, žal, stesk. Být znovu v tomto domě pro něj bylo moc těžké... A problém s nenalezením Salazara nepomáhal. Potřeboval přijít na jiné myšlenky, hra s kamarádem ho od nich odvedla jen nakrátko... Jak vstal, zavadil pohledem o knihu v Hermioniných rukách. Pohledem se dovolil, ona mu ji beze slov podala. Letmo svazek prolistoval, pak ho něco napadlo. Rychle se probral pamětí, jestli si vzpomene na kopírovací kouzlo.

Nevzpomněl si. Tak se zadíval na Hermionu. „Vzpomeneš si na kopírovací kouzlo?“

Exemplum!“ usmála se a klepla dvakrát na knihu. Ta zazářila a na stolku se objevila ještě druhá.

„Nech si ji,“ usmál se na kamarádku Harry a s druhými Bajkami odešel do svého pokoje.


Srdce ho neskutečně rozbolelo, když do něj poprvé vešel. A ještě pořád se cítil divně, pokaždé když vstoupil. Sirius ho s Removou pomocí upravil pro Harryho... Stejně jako dům, i tento pokoj stále dýchal Siriovou nepřítomností.

Byl zařízen v nebelvírském duchu, ale buď se Sirius krotil, nebo Remus dohlédl na to, aby to jeho přítel nepřehnal... Stěny byly příjemně béžové, závěsy u oken a u postele rudé se zlatými ornamenty, nábytek z mahagonu. Na stěnách, prostých obrazů, se skvěly malby jak od malíře. Jak Harrymu Remus prozradil, to Sirius dokázal s pomocí kouzel vytvořit úžasné obrazy přímo na zdi. Očividně měl talent i vkus, ale tyto věci v něm byly celá léta potlačovány – nehledě na to, že v Azkabanu opravdu malovat nemohl.

Z nádherných zpodobnění Pobertů v jejich zvěromágských podobách – vyjma Červíčka, Sirius dobře věděl, že o jeho obraz by Harry nestál – skotačících na trávě před Bradavickým hradem, stejně jako jejich Patronů (dokonce i Liliina laň tam byla!), Brumbálův Fawkes, Remus ve své vlčí podobě... Celá Harryho nejbližší rodina.

Když je viděl poprvé, vyhrkly mu slzy do očí. Remus ho chápavě pozoroval a přitom jemným tónem vysvětloval: „Sirius pro tebe chtěl něco zvláštního. Doufal, že už brzo dostanou Červíčka a on bude svobodný. V tom případě by požádal o tvé opatrovnictví. Celou dobu říkal: 'Harry konečně bude mít pořádný domov, jak si zaslouží. Z tohohle temného domu pro něj udělám skutečný domov...'“

Ta slova Harryho rozplakala úplně. Trvalo dlouho, než se uklidnil, Remus ho celou dobu držel a utěšoval ho.

Tehdy taky Removi slíbil, že udělá, co Sirius chtěl. Z Ústředí Řádu vytvoří domov. Protože vlkodlak sám nedávno přišel o svůj byt – žil totiž v malé mudlovské čtvrti v Londýně a tu jednoho dne 'navštívili' Smrtijedi – nabídl mu, aby se nastěhoval, což muž vděčně přijal. Nejdřív se Harry bál, co udělá s Kráturou, který svého pána zradil. Brumbál mu ale vysvětlil, že Krátura se podle zvyků skřítčího národa potrestal za zradu, z toho Harry pochopil, že si s přítomností tohoto skřítka už nemusí lámat hlavu. Brumbál mu navrhl, pořídit si jiného, načež byl okamžitě probodnut pohledem Hermiony, která byla zásadně proti.

Harry o tom ale uvažoval a v úvahu mu připadal pouze jediný skřítek. Dobby, samozřejmě. Tak ho ještě to ráno, kdy se dověděl o Siriově odkazu, zavolal a zeptal se ho, jestli se chce stát jeho osobním skřítkem. Věrný skřítek se okamžitě rozplakal a pak začal Harrymu vděčně objímat kolena, což mu bylo brzy zakázáno. Za Brumbálovy asistence a v utajení před jistou Nebelvírkou, byl proveden rituál přísahy, jakou kouzelníci přijímali do svých služeb skřítky.

Spolu s Dobbyho a Removou pomocí Harry začal dávat sídlo do kupy. Šlo to pomalu, ale něco už bylo znát. Vzhledem k přítomnosti černé magie v domě Harryho napadlo najmout Billyho jako odeklínače, říkal si, že bude lépe mít tam odborníka, kterému může věřit.

Za těch pár dní, co tu byl, se ale nedalo stihnout moc, navíc, pozítří jdou na Příčnou... Harry se dost obával čtení Siriovy závěti. Měl pocit, jako by mu Brumbál neřekl vše...


Rozhodl se rozptýlit. A co by pro to mohlo být lepší, než pohádková knížka? U Dursleyů si toho moc neužil, některé knihy byly sice předmětem povinné četby v mudlovské škole, ale jak tam byly zmínky o kouzlech, knihy byly vyhozeny, Harry potrestán. No, teď aspoň věděl, co je na tom tak žralo... Takže pohádek si opravdu moc nepřečetl.

Napřed se umyl - Sirius mu k ložnici velkoryse přidal i koupelnu – a převlékl se do pyžama. Pak si zalezl do postele s knihou kouzelnických pohádek.

Otevřel ji vzadu, hledajíc obsah. Tam našel několik názvů pohádek:

1.Čaroděj a skákající hrnec

2.Fontána příznivé sudby

3.Mágovo chlupaté srdce

4.Králice Alice a chechtavý pařez

5.Příběh tří bratří

6.Spřízněné duše aneb Příběh o spícím hadovi


Nevěděl, co si má myslet, když si ty názvy četl. Zvlášť to 'Chlupaté srdce...' To ho spíš odrazovalo. Ale ta poslední vypadala neškodně. Spřízněné duše, to bude o lásce. A to o spícím hadovi, to je spíš matoucí. No nic, jdeme na to, oznámil v duchu Harry a nalistoval příslušnou stránku. Pak se nadechl a začetl se.

'Spřízněné duše aneb pohádka o spícím hadovi.

Dávno předávno, za časů, kdy mudlové a kouzelníci žili bok po boku v míru, žilo na velkém hradě několik přátel, dva kouzelníci a dvě čarodějky, pomáhali svými kouzly všem potřebným zblízka i zdaleka.

Časem si tři z nich založili rodiny, ale zbylý kouzelník zůstával pořád svobodný. Ne, že by se nikdy nezamiloval. Ale žádná z dívek, mudlovských či čarodějek, urozených či chudých, mu nebyla souzena. U žádné necítil, že je jeho spřízněnou duší. To pocítil u jediného člověka, u svého přítele, mladého urozeného čaroděje. Jen tento mladík dokázal probudit v jeho srdci pravou lásku.

Jednoho podzimního dne si ho zavolal jeho starý otec a řekl mu: „Můj synu, stárnu. Už tady dlouho nebudu, ale předtím se chci dočkat vnoučat. Náš rod musí mít dědice. Najdi si ženu, chlapče. Ožeň se a dej mi vnuka.“

Mladý kouzelník si povzdechl a řekl: „Otče, snažil jsem se. Po celé zemi, kam jsem došel, jsem hledal nevěstu hodnou našeho rodu a mého srdce, svou spřízněnou duši. Ale žádná žena mi není souzena. Má spřízněná duše žije v mladém muži.“

„Vím o tvé lásce. Ale ten chlapec ti nedá dědice, synu. Já nemám tolik sil, abych zplodil dalšího syna a manžel tvé sestry nemůže zdědit postavení hlavy rodu. Ožeň se, můj synu a dej mi dědice, ať mohu s klidem odejít k našim předkům.“

Mladík se vydal do knihovny a četl a studoval pradávné svitky a grimoáry, dokud nevynašel řešení svého problému.Vymyslel lektvar, který umožní jeho lásce počít a porodit dítě. Ještě ten večer mu to na schůzce s nadějí oznámil. Jak doufal, i jeho milenec byl nadšený a ochotný.

Ale ani jeden netušil, že jejich soukromý hovor byl vyslechnut mladou čarodějkou, vzdálenou sestřenkou jeho přítele, u něhož vyrůstala. Už od mala mladého lorda milovala a snila o tom, jak se stane jeho ženou.

Nyní se její sny válely v prachu, když poznala, že srdce její lásky hoří pro mladičkého kouzelníka... Vymyslela tedy plán, jak nenáviděnou konkurenci odstranit z cesty. Využila toho, že partner jejího vyvoleného rád chodil do lesa na procházky, provázen jejich společným mazlíčkem, velikým hadem. Jednou se had rozehnal za kořistí a ona se zezadu nenápadně připlížila ke kouzelníkovi, který ukradl – podle jejího mínění - její lásku.

Nenamáhala se použít kouzlo, postačila jí obyčejná dýka... ovšem smočená v mantichořím jedu. Rychle utekla a nechala mladíka o samotě zemřít.

Mladý lord ovšem nějak vycítil, že jeho láska potřebuje pomoc a začal ho hledat. Když ho napadlo podívat se do lesa, objevili se jednorožci a odvedli ho k jeho milovanému. Umíral v krutých bolestech, téměř nevnímal...Probral se jenom, když jeho milenec popadl jeho zraněné tělo do náruče a v slzách ho prosil, aby vydržel, že ho uzdraví. Mladík z posledních sil pronesl: „V tomto životě tě musím opustit, má lásko, ale přísahám na svou magii, že se zase setkáme. I kdybych měl prožít nespočet životů a hledat tě tisíc let, najdu tě a spojím s tebou svůj život, jak jsme chtěli.“

Kouzelník chlapce políbil a rovněž přísahal, že bude čekat na jeho návrat. Pak jeho milovaný zemřel. Čaroděj mu vystrojil honosný pohřeb a hluboce pro něj truchlil. Krátce nato pochoval i svého otce, který syna na smrtelném loži znovu prosil, aby dal jejich starobylému rodu dědice. Mladý muž to slíbil a po době předepsané pro truchlení se vydal pro radu ke svým přátelům. Chtěl splnit slib svému otci, ale nezradit přitom svého milence.

Jedna z nich, krásná čarodějka, nadaná jasnozřivostí, mu poradila toto: „Na jižním cípu království se blízko břehu objevuje ostrov, viditelný pouze magickým očím. Prý tam žije velmi starý a mnoha mocných kouzel znalý čaroděj. Možná by on věděl, jak bys mohl naplnit oba své sliby a nezradit.“

Nešťastný kouzelník jí poděkoval a vydal se na dlouhou cestu hned druhý den. Rozloučil se s přáteli a jen s věrným koněm vyjel hledat mocného čaroděje. Projel celou zemi, cestoval dál na jih až dojel k moři. V záři zapadajícího slunce si všiml obrysů ostrova.

Ubytoval se v hostinci a hostinského se zeptal na ten ostrov. Ten se podivil a řekl: „Musíš být čaroděj, pane, nebo mít elfskou krev, když ho vidíš. Ten ostrov je kouzelný a vidí ho jen čarodějové a elfové.“

„Máš pravdu, dobrý muži, jsem čaroděj a přišel jsem zdaleka. Hledám pomoc mocného kouzelníka.“

„No...“ hostinský se podrbal na svém velkém bambulovitém nose a zamyslel se. Pak řekl: „Říká se, že na tom kouzelném ostrově opravdu žije nejmoudřejší čaroděj. Že prý ví úplně všechno, protože má zrcadlo, které mu ukáže každé místo na světě, které si usmyslí. Ten by ti mohl pomoct, pokud tě přijme. Říká se, že se k němu každý nedostane.“

Vděčný kouzelník dobrosrdečnému muži vřele poděkoval a rozhodl se, že ráno vyrazí na ostrov. Na břehu si najal od jednoho rybáře loďku a odpluli tam, kde viděl ostrov. Ale pluli takhle celý den a ostrov, jako by před lodí sám uhýbal, ne a ne k němu dojet. Nakonec padla noc. Rybář svěřil pádla čaroději a na chvíli zdříml. Po chvíli spal tak tvrdě, že ho nevzbudilo ani, že zničehonic dopluli k břehům ostrova.

Kouzelník ho nebudil, vyskočil z loďky, přivázal ji ke sloupku, který čněl ze země a chtěl se vydat hledat obydlí slovutného vševědoucího čaroděje.

Udělal pár kroků a před jeho očima se něco rozzářilo. Vchod do jeskyně. A z té vyšel starý věkovitý muž, s bílými vousy, sahaly téměř až na zem.

„Vítej, lorde. Viděl jsem tvůj příchod už před dlouhým časem. Vím, co tíží tvé srdce, co tě vyhnalo z tvého domova až sem, na můj ostrov. Hledáš pomoc, kvůli části své duše, která tě právě opustila. Ale hledáš marně, příteli.“

„Jak to myslíš?“ vykřikl mladík. „Copak to znamená, že musím své dny už navždy strávit sám? Dal jsem otci slib, že dám rodu dědice! A já chci... aby se mi vrátil ten, koho jsem miloval...“ dodal tišeji. „Všichni mí přátelé jsou šťastní. Chci být taky.“

„Tvé štěstí tě čeká, chlapče,“ pronesl čaroděj s úsměvem. „I když ne teď. Pojď dál. Něco ti ukážu.“

Mladík ho poslechl, sklíčený slovy čaroděje. Starý muž ho odvedl dozadu do jeskyně, kde v malém vodopádku spadal čistý pramen do křišťálového jezírka. Tam na kamenném stolu stála na podstavci veliká křišťálová koule. Ukázal na ni a řekl: „Tvůj milovaný se pořád ještě nenarodil. Bude mít stejný dar jako ty, vládnout kouzelnou mocí, natolik velkou, aby tě byl hoden. Chceš-li se znovu spojit se svou spřízněnou duší, musíš čekat. Dlouho.“

„Jak moc dlouho?“ zašeptal kouzelník. Hleděl na kouli, která se uvnitř náhle zahalila bílou mlhou.

„Velmi dlouho. Pohlédni do mého zrcadla. Usilovně mysli na to, co si přeješ vidět. A bude-li tvá myšlenka správná, zrcadlo ti ukáže odpověď.“

Mladý muž se zadíval do mlhy a v duchu si stále opakoval: 'Kde je má spřízněná duše? Ukaž se mi, prosím... Kdy se naše cesty spojí v jednu?'

Mlha náhle prořídla a on spatřil na krátkou chvíli známou půvabnou tvář, přesto vypadající trochu jinak... V tom okamžiku věděl, že ji bude mít před očima navěky, nikdy na ni nezapomene. Po chvilce se opět ztratila v mlze. Pohlédl na starce. Smutně se usmál.

„Kde ho najdu...“

„Tvá spřízněná duše za tebou přijde sama, chlapče. Ty budeš trpělivě čekat. Od teď za tisíc let, za tebou přijde, dá ti svůj slib a tvá duše bude úplná.“

„Proč tak dlouho? A jak myslíš, že přežiju tisíc let?“ vyjekl mladík zděšeně.

„Až tehdy se narodí. Buď budeš čekat na svou souzenou polovinu, nebo si vezmeš první dívku, kterou potkáš, i to je řešení tvého problému.“

„To nemůžu udělat!“ zoufal si kouzelník. „Ale nemůžu žít tak dlouho!“

„Každý problém mívá řešení, synku, třebas ne snadné,“ povzdechl si muž tiše.

„Jaké?“

„Ráno moudřejší večera,“ upozornil ho starý čaroděj. Nabídl mu nocleh, mladý kouzelník přijal, ulehl na lůžko z bylin a měkké houně a pohroužen do myšlenek na svou lásku brzy usnul.

Když se ráno probudil, podal mu starý muž dvě lahvičky a pergamen. Na otázku, co to je, odpověděl: „V modré lahvičce je lektvar, který tě uspí, než přijde tvůj osud. V té druhé lektvar, který tě probudí. Na pergamenu je popsán rituál, který tě přivede sem, zde budeš spát. Jen mi slib, že ani jedno nedáš z ruky.“

„Děkuji, čaroději. A jak se probudím, když budu uspaný lektvarem?“

„Musí tě probudit tvá spřízněná duše. Musíš někde u sebe mít pergamen, kde bude napsáno, co má udělat. S tím už si poradíš, ne?“

„Ano. Děkuji ti. Pozval bych tě na svatbu, ale...“

„Myslím, že já si to čekání už odpustím,“ usmíval se stařec a sledoval, jak jeho mladý návštěvník utíká k rybáři, který stále spal v loďce. Naposled mu zamával a odrazil odvázanou loďku od břehu. Vesloval pryč. Teprve když se rybář vzbudil, ohlédl se. Ostrov opět zmizel, ale kouzelník byl šťasten, že našel řešení svého problému a rychle se vydal na cestu zpět.

Po dlouhé době konečně dojel do cíle, na své rodné sídlo. Tam se smutkem zjistil, že na panství se usadila jeho nevlastní sestra s manželem. Ti ho odmítli nechat žít v jeho rodném hradu s nimi a poslali ho pomocí temných kouzel pryč. Ač byl jediným pravým dědicem, jako prvorozený a jediný syn, s žalem v duši odešel na hrad svých přátel.

Jeho přátelé ho přivítali s otevřenou náručí. Všichni už měli rozkošné děti, ale mladá čarodějka, vražedkyně jeho milence, na něj stále čekala. Co byl pryč, odmítala všechny nápadníky, neposlouchala domluvy svého bratrance, v jehož domě žila. Hned při první večeři začala vyzvídat, zda mladý čaroděj našel ve světě svou spřízněnou duši.

Mladík smutně odpověděl: „Našel a nenašel. Dozvěděl jsem se, že musím na její znovuzrození čekat tisíc let.“

Dívka mu po večeři nabídla, že si ho vezme, když si tedy nikoho nepřivedl. Dá mu dědice a on bude moci získat sídlo rodu zpět pro sebe, jak to chtěl jeho otec.

Kouzelník si vzal čas na rozmyšlenou a o její nabídce chvíli vážně přemýšlel. Ale když se užuž rozhodl, že tedy přijme, znovu se mu před očima objevila krásná tvář jeho souzené poloviny. A v ten okamžik se pevně rozhodl.

Ve svých podzemních komnatách, které v hradě obýval, vytvořil skrytou komnatu a v ní magický portál, bránu na ostrov, kde stráví oněch tisíc let, v čekání na svou lásku.

Když však řekl čarodějce, že se rozhodl neženit, ale čekat, uražená žena, která už se svatbou počítala, se rozlítila. Nedala na sobě nic znát, ale začala spřádat pomstu. Jednou ho sledovala do jeho podzemních komnat a tam se mu znovu nabídla. Opět ji odmítl a tehdy na ním vyslovila kletbu. Bude čekat na svou spřízněnou duši a dočká se jí. Ale v okamžiku, kdy se setkají, udeří její kletba a oni nikdy nebudou moci být spolu.

„Až tvá spřízněná duše stane před tebou, nabereš podobu, v které tě nebude moci milovat! Navěky můžete být spolu a přesto zůstanete navždy rozděleni!“ vykřikla tehdy zhrzená žena a utekla, aby se vyhnula kouzelníkově zlobě. Trestu ale neunikla. Mazlíček, kterého mladý kouzelník choval, mocný král hadů, ji pronásledoval. Aby se zachránila, změnila se v ptáka a pokusila se odlétnout. Ale had byl mrštný, vztyčil se vysoko a polapil ji do své tlamy, plné jedových zubů. Tak zaplatila čarodějka za své zločiny.

Prokletý kouzelník nelenil, vzal lahvičky s lektvary a prošel portálem, ocitl se v jeskyni starého čaroděje. Našel ho na lůžku, umírajícího. Posledními slovy mu čaroděj sdělil: „Můj ostrov ti bude úkrytem, než se tvůj osud přihlásí. Může být i tvým domovem, budeš-li si to přát. A kletba, kterou na tebe v hněvu uvrhla ona mladá žena, musí být zlomena láskou. Tvá spřízněná duše si tě musí vzít v té podobě, kterou ti kletba přisoudí. Jen tak budeš osvobozen a šťasten, chlapče.“

Zakrátko čaroděj zemřel a jeho dědic hospodařil na jeho, nyní svém, ostrově. Pomocí kouzel postavil své budoucí lásce krásný hrádek, k němuž vedla cesta čarodějovou jeskyní. Když byl dokončen, seznal, že je na čase jít spát, uložil se ke kouzelnému spánku. Pro svého vyvoleného připravil dopis, aby věděl, co má dělat, až přijde. Pak se napil uspávacího lektvaru a usnul.

A od té doby zakletý kouzelník čeká, až do hradu vstoupí jeho láska.'

„No, to mě podrž,“ zašeptal Harry. Vůbec se od knihy nemohl odtrhnout, natolik ho ta zvláštní pohádka zaujala. Už když začal číst, připadalo mu to známé, i když nebyla zmíněna žádná jména a tak v polovině mu došlo, že tohle je vyprávění jeho minulého života, jeho lásky k Salazarovi. Konečně věděl, co se s jeho milovaným stalo... a co musí on udělat, aby ho našel. Slzy mu tekly po tvářích, když si naplno uvědomil, jak blízko je cíli. Svářila se v něm obrovská radost s dojetím, za chvíli už regulérně plakal do polštáře.

Nakonec usnul únavou.


Komentáře

Celkem 10 komentářů

  • Markéta 18.11.2017 v 21:14 Jéééééééé. Konečně další kapitola a je boží :-)


  • jill 19.11.2017 v 12:28 To je tak supeeerr! Doufám že se brzy setkají a pak dají Voldemortovi co proto. Jinak by mně zajímalo co bude Harry dělat s tou knihou co si odnesl s sebou ze Salových komnat.


  • CH. 19.11.2017 v 18:40 Nemůžu si pomoct, jsem trochu zklamaný.
    Najít pravdu v pohádkové knížce je trochu moc jednoduché.


  • Dag 19.11.2017 v 20:41 Božíčku, to bylo skvělý. :) V pohádkových knížkách je ukryto spoustu pravd, i když většinou ne tak okatě. Jenom doufám, že Giny není znovuzrozená sestřenka=vražedkyně, to by mě asi piclo. Držím Harrymu palce, ať přežije prázdniny ve zdraví a může se vydat na ostrov. :)


  • Rulie 20.11.2017 v 20:55 :D to je krásně vysvětleno, už aby se brzy setkali


  • Kilia Ice 22.11.2017 v 19:18 Páni to bolo úžasné. Ale je to veľmi napínavé. Už aby boli spolu šťastní. Nemôžem skoro ani dýchať aká som žhavá na pokračovanie :D


  • market 25.11.2017 v 01:23 Tak to je boží. Moc se těším na pokračování, je to dokonalé.


  • sisi 27.11.2017 v 21:26 Jsem tak ráda, že je tu další kapitola. Krásná pohádka Harryho dovede k jeho štěstí. Jen musí přesvědčit pána sklepení o důležitosti svého poslání, že jde pro samotného Salazara, nebo nějak podobně po zmijozelsku, aby jej vpustil do svých přísně střežených komnat. Dík a těším se na další pokračování.


  • anniaoctavia.infoblog.cz 03.12.2017 v 13:53 Fakticky suprová kapitolka už se teším na další (lidi koukl by se někdo na můj blog a zhodnotil ho? Díky)


  • anniaoctavia.infoblog.cz 03.12.2017 v 23:31 Kdy bude další?


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?