Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

17.Tváří v tvář

Publikováno 15.06.2018 v 00:56 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 104x

Harry objevil hrad. Co najde uvnitř?

Cesta jeskyní mu připadala téměř nekonečná, zrovna, když si začal říkat, že už snad musí být někde v Austrálii, udělal další krok a ovanul ho mnohem svěžejší vzduch. Harry se zhluboka nadechl. Když otevřel oči, vykulil je. Byl venku z jeskyně.

A stál před nádherným hradem.

- - - - - - - - - - - - - - - - - -


Nevelký, ale působivý hrad ze světlého kamene, s aspoň dvěma – třemi, ne, čtyřmi věžičkami, se tyčil uprostřed překrásné přírody, na kraji jezírka, do kterého spadal vodopád. Ze tří stran byl obklopen vysokou skálou, oddělený od ní hustým lesíkem.

Harry se zhluboka nadechl a poněkud roztřeseným krokem vykročil k hradu. Čím víc se blížil, tím větší mu hrádek připadal. Brzy zjistil, že hlavní brána je zavřená, ale bylo na ní veliké stříbrné klepadlo... Po bližším prohlédnutí Harry rozeznal hada, zakousnutého do vlastního ocasu. Vzal za něj a dvakrát klepl. Zvuk se hlasitě rozlehl, z toho se dalo usoudit, že hala za dveřmi bude hodně prostorná. Brána se sama od sebe rozevřela dokořán, hala s vysoko posazenými okny zela prázdnotou... Téměř.

>>Stůj, člověče,<< ozval se poblíž jeho nohou sykot.

Harry sklonil hlavu, postřehl kousek od sebe štíhlého, dlouhého hada. Neodhadl, k jakému druhu přesně patří, ale vlastně to nebylo důležité. To podstatné bylo, že had se vztyčil téměř do Harryho výšky... Vypadal nebezpečně. Stejně jako desítky hadů, kteří se náhle vyplazili ze stínů sálu. Chlapec jen polkl. Tolik hadů v životě neviděl.

>>Ahoj?<< pozdravil nejistě. Had, který ho předtím oslovil, se viditelně zarazil. Mírně naklonil hlavu na stranu a znovu zasyčel.

>>Mluvíš mým jazykem, člověče?<< zakmital jazykem. >>Řekneš mi své jméno, hadí jazyku?<<

>>V mém minulém životě jsem se jmenoval Alec,<< řekl Harry. >>Hledám svou lásku, Salazara Zmijozela. Znovuzrodil jsem se, abych splnil slib, který jsem mu dal. Nevíš, kde bych ho našel?<<

>>Vím, hadí jazyku,<< přikývl had hlavičkou a otočil k jedněm z několika vysokých dveří. >>Následuj mě.<<

Harry se šťastně usmál a rozdychtěně vykročil za hadem, který se plazil dveřmi – které se otevřely opět samy od sebe. Ostatní plazi nechali Harryho jít a znovu se skryli.

Had ho odvedl několika dlouhými chodbami k jednomu schodišti. >>Toto schodiště vede do nejvyšší věže hradu,<< vysvětlil Harrymu. >>V komnatě nahoře můj pán čeká na své vysvobození. Pokud jsi ten, na koho čeká již tisíc let, budeš vědět, jaká kletba ho postihla a jak ji zlomit,<< zasyčel had a odplazil se.

>>Díky,<< sykl Harry za ním a začal stoupat po schodech.


Ač zvyklý na bradavická schodiště, přesto měl brzy pocit, že je nejmíň na cestě do nebe, kolik stupňů už vystoupal. Připadalo mu jako věčnost, než konečně stanul před dřevěnými zdobenými dveřmi.

Rozechvělý nadějí i nejistotou je pomalu otevřel... Velká světlá místnost s několika sloupy měla jediné, obrovské okno, jím dovnitř pronikalo světlo měsíce a ozařovalo vysoký kamenný podstavec, kde na polštářích spočíval...

… nádherný mladý muž s dlouhými černými vlasy. Spal.

„Sale,“ hlesl Harry tichounce, jak jen mu hrdlo stažené slzami dovolilo. Rychle zavzpomínal, jak že se měl podle té pohádky probudit... I když ho v první chvíli napadlo vyprávění o Šípkové Růžence a tomuhle buzení by se nebránil, vybavil se mu ten důležitý úryvek. Někde poblíž by měl být pergamen s radou a lektvar, který Sala probudí.

Jenže po pořádném rozhlédnutí Harry zjistil, že se v komnatě nenachází – kromě podstavce se Salazarem a holých sloupů– žádný nábytek, truhlice, nebo stolek. Přistoupil blíž ke své dávné lásce... Prohlížel si toho krásného muže, porovnávaje vzpomínky s podobou, na kterou se díval.

Zmijozel měl vlasy černočerné, dlouhé a husté mu lemovaly hlavu a ramena. Jeho tělo halil zelený volný hábit s jedinou ozdobou, na hrudi ležícím stříbrným medailonem, Harry si pamatoval, že ho Salazar dostal k sedmnáctým narozeninám od svého otce. Bylo to znamení dědice rodu.

Dlaně měl položené v úrovni pasu... A Harry se zajíkl, když spatřil, že v jedné z nich svírá malý svitek. Sebral odvahu a opatrně ho vytáhl z volného sevření. Čtvrtý Zakladatel opravdu tvrdě spal.


Harry svitek rozvinul, spatřil zvláštní písmo, připomínalo mu to zdobené staroanglické, jakým byly napsány některé knihy v bradavické knihovně. Ale čím víc na ně hleděl, jakoby se samo přetvářelo a skládalo do srozumitelných slov...

Nevěda, že se dívá na písemnou formu hadího jazyka, četl: >>Můj milovaný. Čteš-li tento svitek, došel jsi cíle a už zbývá jen mne probudit. Lektvar, který hledáš, je mým dědictvím. Ale varuji tě, kletba, pod níž jsem, se projeví, teprve až procitnu. Skryj se tedy, abych ti nemohl ublížit.<<


Tohle Harry moc nechápal. Proč by mu Sal ubližoval, když oba netrpělivě čekají na to, aby byli spolu? Souvisí to s tou kletbou?

Pak si najednou vzpomněl. A málem si nafackoval, vždyť kvůli téhle vzpomínce přece jednou v šoku omdlel... Ta zpropadená čarodějka, Godrikova neteř, jak jen se jmenovala... Řekla, že až si budou stát tváří v tvář, nabere Sal podobu, v jaké ho nebude nikdo milovat. Harry netušil, jestli to věděla... ale jeho Sal se přeci měnil v baziliška. Věděl, co by se mohlo stát a tak se rozhodl postupovat opatrně. Napřed probuzení... Tedy, nalezení toho lektvaru. Ten vzkaz byl indicie a Sal si byl jistý, že ji jeho milenec rozluští.

'Lektvar, který hledáš, je mým dědictvím... Lektvar... je mým dědictvím... Jeho dědictví...' opakoval si Harry. 'Zmijozelské dědictví je přece v Bradavicích, ne? A na Zmijozelově panství, jestli ještě stojí... Moment!'

Jak se díval na ležícího muže a uvažoval o té hádance... Uvědomil si najednou, na CO se dívá. Na to jediné, co by zde mohlo být Salovým dědictvím.

Medailon.

Harry sáhl po osmihranném stříbrném šperku se znakem Zmijozelova rodu a zasyčel: >>Otevři se!<< Medailon se rozevřel, uvnitř ležela malinká lahvička, plná nazlátlé tekutiny. Harry ji vyňal a už se chystal vlít lektvar Salazarovi do úst. Pak se zarazil. Povzdechl si a zašeptal: „Pro případ, že se něco zvorá...“ Naklonil se nad muže a políbil ho na ústa. Jak cítil pod svými rty druhé, chladné, ale měkké a vláčné, dodalo mu to odvahy a dokončil, co měl.

Podložil Salovu hlavu volnou rukou a nalil mu obsah lahvičky do krku a pomohl mu polknout. Pak zašeptal hadím jazykem: >>Probuď se, lásko,<< a schoval se za nejbližším sloupem.


Salazar Zmijozel už dlouho spal. Dlouho snil o krásném mladíkovi, kterého miloval a který se k němu slíbil vrátit. Jednoho dne se jeho sen začal vzdalovat, on ucítil na svých rtech dotek a uslyšel známé syčení. Nerozuměl slovům, ale jakmile lektvar na probuzení z tisíciletého spánku začal účinkovat a rozehřívat jeho ztuhlé tělo, probudil se a otevřel oči.

Opatrně se posadil, protáhl se. Rozhlížeje se po svém zachránci, promluvil: >>Aleku, jsi tu?<<

Harry z úkrytu odpověděl: >>Jsem tu, ale nevím, jestli je bezpečné se ti ukázat.<<

Sal se zamyslel a pak řekl: >>Domnívám se, že má zvěromágská podoba je tou kletbou. Proměním se a až ti řeknu, vyjdi ven. Neublížím ti.<<

>>Dobře,<< vydechl Harry napjatě. Třebaže miloval Sala, najednou měl strach znovu stanout před tisíciletým baziliškem. Ale musel se ovládnout. Tohle bude jeho zkouška.

>>Vyjdi ven, můj milovaný, ukaž se mi,<< ozvalo se po chvíli. Harry sebral odvahu a vykročil ze schovávačky za sloupem. Měl zavřené oči a zadržoval dech.

>>Otevři oči,<< vyzval ho syčivý hlas.

Harry poslechl. Pomalu a se srdcem, bušícím až v krku... A když před sebou spatřil obrovské hadí tělo, musel se opanovat veškerou svou nebelvírskou odvahou, aby neutekl. Znovu byl v Tajemné komnatě, znovu cítil strach, v očích ho pálily slzy... Strnule hleděl na hada, který si ho prohlížel, očima překrytýma ochrannou mžurkou, aby nemohl zabít...

>>Jsi stejně krásný a statečný, jako před staletími,<< řekl bazilišek-Sal. >>Ale zároveň cítím tvůj strach, milovaný. Proč se mě bojíš?<<

>>Já... se nebojím tebe, Sale,<< odpověděl Harry. >>I v tomhle životě jsme se setkal s baziliškem. Bylo mi dvanáct, když se snažil zabít mě a sestru mého nejlepšího přítele. Zabil jsem ho, ale ještě si pamatuju ten strach a hrůzu.<<

>>Měla tedy pravdu lady Aileana, když mi prorokovala, že mě nebudeš milovat v této mé podobě?<< I v tom syčení Harry rozeznal lítost a bolest. Znovu se podíval skrze slzy na krále hadů a řekl tiše, ale pevně: >>Možná se budu bát jiných bazilišků, ale nedovolím svému strachu, aby stál mezi námi, Sale. Miluju tě stejně jako v mém předchozím životě. Nehledal jsem tě proto, abych ti zlomil srdce. Stanu se třeba zvěromágem s hadí podobou, jen abych mohl být s tebou.<<

Sebral veškerou sílu, aby přistoupil k hadovi, položil mu svou malou dlaň na hřebínek a zašeptal: >>Přísahám na svou magii, že tě budu milovat a spojím svůj život s tebou, i kdybys navěky zůstal v této jediné podobě.<< Pak přitiskl ústa na suchou, chladnou hadí kůži, v místech, kde by měl Sal jako člověk rty.

Místnost zalilo tak zářivé světlo, až musel Harry zavřít oči. I přes víčka vnímal ten oslepující jas, moc magie, která na chvíli rozvibrovala celou komnatu. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. A když se tak stalo, uvědomil si dotek čehosi jemného a příjemného na svých rtech. Ale stále se neodvážil otevřít oči.

„Teď už se nemusíš bát podívat, Aleku,“ uslyšel příjemný mužský hlas. Jeho oči se rozlétly překvapením... Spatřil známou tvář a rozzářil se.

„Sal?“ ujistil se, napůl nevěříc, že se to opravdu povedlo.

„Salazar Zmijozel k tvým službám,“ uklonil se kouzelník s úsměvem. „Jak se jmenuješ v tomto životě, milovaný?“ zajímal se.

„Harry... Potter,“ zašeptal Harry. „Ale jestli mi chceš říkat Alec... Nevadí mi to.“

„Harry...“ opakoval Salazar jeho jméno, jakoby se s ním mazlil, Harryho to úplně rozechvělo.

„Harry,“ řekl muž znovu. Natáhl dlaň k chlapcově tváři, opatrně se jí dotýkal... „Tak dlouho jsem na tebe čekal. Celá staletí jsem o tobě snil... A teď tu konečně jsi.“

Harry mlčel. Jen se díval na očividně šťastného muže, stejně šťastný. Přijal dotek, následné objetí a když se k němu Sal sklonil pro polibek, jen nastavil rozzářenou tvář a nabídl své rty. Poprvé prožil dokonalý, láskyplný a zároveň dychtivý polibek od někoho jiného. Stejně nadšeně ho opětoval, dokud jim oběma nedošel dech.

Když se od sebe dokázali konečně odtrhnout, vzal Salazar Harryho na prohlídku hradu, který pro něj postavil.


Obhlídku ukončili v prostorné jídelně, kde už byla uchystána hostina. Harry se podivil. Kdo to uchystal a kdy? Stačil jeho tázavý pohled, aby se dočkal odpovědi: „Naši věrní skřítci nám uchystali zásnubní hostinu.“

„Zásnubní?“ opakoval Harry a začervenal se.

„Ano, můj milý,“ zapředl Zmijozel. „Slíbil jsi mi svazek. Dokonce dvakrát. Můžeme tedy oslavit naše zasnoubení. Pokud souhlasíš.“

Harry se zhluboka nadechl a přikývl. „Jistěže souhlasím... Tolik jsem tě chtěl najít... Být s tebou... To jen, že se mi zdá, že to všechno... jde hrozně rychle.“

Salazar se zastavil, podíval se na náhle nejistého mladého kouzelníka. „Harry...“ řekl něžně, „nebudu na tebe pospíchat. Teď už nemusíme spěchat. Máme celý život.“ Očekával Harryho úsměv, ale zarazilo ho, když chlapec zvážněl.

„Něco ti musím říct, Sale. Ale bude lepší, když se na to posadíme. Je to nadlouho.“

„Poslouchám.“Starší čaroděj souhlasil a posadili se k menšímu stolku u okna. Skřítci jim naservírovali skvělé jídlo a Harry u toho vyprávěl.

„V dnešní době kouzelnický i mudlovský svět terorizuje temný kouzelník. Vydává se... za tvého potomka, říká si Lord Voldemort, Temný pán, Pán všeho zla... Předpokládám, že je z rodu tvé sestry. Má hadí jazyk.“

„To máš i ty,“ uvědomil si Salazar. „Vysvětlíš mi to?“

„No, současný ředitel Bradavic je přesvědčený, že mi tu schopnost předal, když na mě zaútočil. Bylo mi něco přes rok, tu noc zabil mé rodiče...“

„Hadí jazyk ale nelze jen tak předat,“ namítal Sal. „Musíš to mít v krvi.“ Harry si znovu povzdychl, když si vzpomněl na Godrika.

„Našel jsem obrazy ostatních,“ prozradil mu. „Godrika, Roweny a Helgy. Podle Rickovy rady jsem si udělal rodokmen, s pomocí jeho lektvaru... Godrikův vnuk se oženil s vnučkou tvé sestry. Ze strany otce jsem potomek Godrika a bohužel i tvé drahé nevlastní sestřičky,“ usmál se, trochu nejistě, ještě pořád se obával reakce svého milovaného. Ten chvíli vypadal zamyšleně. Pak řekl: „Jsem rád, že odkaz Zmijozelova rodu má i čestnější dědice, než je má sestra a její prašivý potomek. Rick ví, že jsi z jeho krve?“

„Ano, ví,“ kývl Harry. „Měl radost... Dokonce jsem zjistil, že moje maminka byla z rodu Havraspárců, od Rowenina bratra Ronana... Ale už jsem jí to nestačil říct. Bude to překvapení. A nejen pro ni. Víš, celý svět považuje maminku za mudlorozenou čarodějku, ale ten rodokmen ukazuje, že byla dcerou z dlouhé řady motáků, jsem čistokrevný.“

„Harry, dobře víš, že na původu mi nikdy nezáleželo,“ objal ho Sal. „Miloval bych tě i jako mudlu.“

„Já vím,“ zašeptal Harry rozpačitě. „Odbočili jsme...“ usmál se. „ve zkratce... Voldemort se doslechl o věštbě, která mě určila být jeho nepřítelem a tak se měl chtěl zbavit už jako batolete. Ale Avada, kterou na mě seslal, se nějak... odrazila a zbavila ho těla. Nezemřel, ale 13 let se musel potloukat po světě jako stín...“ Tak Harry svému snoubenci vyprávěl a vysvětloval, dokud se mu nezačaly klížit oči. Jakmile Salazar postřehl, že jeho láska už začíná klimbat, usmál se a odnesl ho do ložnice.


Komentáře

Celkem 9 komentářů

  • jasmínka 15.06.2018 v 06:48 Ani jsem nedoufala, že se nová kapitolka objeví tak brzy. Konečně se Harry setkal se Salem. Teď
    už jen dořešit Brumlu, Ginny a Voldyho a budou žít šťastně až do smrti. Aspoň tak končí každá správná pohádka. Ale teď vážně. Kapitola je moc hezká a já budu netrpělivě čekat, až se objeví další, abychom se dozvěděli, jak to pokračuje.


  • sisi 15.06.2018 v 17:09 Ach, konečně spolu! Najednou na mě dýchla celá romantika jejich vztahu. Očekávám, že pohádka skočí dobře. Ale otázkou zůstává, pro koho. Jestli Ginny tolik touží po svatbě s potomkem Zmijozelovi sestry, pak si klidně může vzít Voldyho, a já si jen představuji Molly jako šílenou tchýni, s válečkem na nudle ve dveřích, Ginny s paličkou na maso na zápraží, popřípadě kňučícího smrtonoše s vodítkem v zubech u boudy. A, pozor, Voldy s kočárkem, třemi batolaty a šátkem na mimi na zádech kráčí na hřiště, sedí u pískoviště a zpívá ukolébavku.
    :-D a Brumbál sedí vedle a žvatlá si s těmi staršími : "bábo, bábo bábovičko, jestli se mi nepodaříš,..." (GB: " grany, grany, grany mami, if you ´d like to be a funny,...")
    Představy škrtnout, začínám senilnět. Určitě se Harry a Sal vezmou, až přemohou Voldyho, Brumbál půjde do kytek s ním, Ginny se uchýlí do kláštera a bude vařit lektvary. :-P


  • Enni 16.06.2018 v 08:50 Krásná kapitola, těším se na další snad opět přibude brzy.


  • Markéta 16.06.2018 v 10:02 Další krásná kapitola. Konečně jsou spolu :-) Už se těším jak se budou tvářit ostatní.


  • Markéta 16.06.2018 v 10:02 Další krásná kapitola. Konečně jsou spolu :-) Už se těším jak se budou tvářit ostatní.


  • Jana 16.06.2018 v 12:22 ahojky, po hodně dlouhé době jsem zavítala na tvé stránky. Díky moc za pokračování a za nádherný příběh. Je mi líto že ubývá příběhů na téma Harry Potter a není za ně náhrada.
    Díky že se nevzdáváš

    Jana


  • Kilia Ice 17.06.2018 v 12:20 Bože to bolo úžasné. Konečne sa Harry stretol so Salom. Som nedočkavá, aby som si prečítala ďalšiu časť. Veľmi sa tiež teším na ich svadbu a Brumbálovu reakciu, no nie len jeho :D, keď sa to dozvie. Aj keď možno by mohli mať súkromnú svadbu a Harry by sa do školy mohol vrátiť aj so Salom ako svojím manželom :'D Ach ako sa teším, na to čo bude ďalej. Želám ti veľa šťastia v písaní a tiež aby ťa neopustila múza. Bola by to škoda :D a snáď im už nič nebude stáť v ceste za šťastím.! :D


  • Arya 18.06.2018 v 08:19 Moc děkuji


  • ghost 18.06.2018 v 22:13 Děkuji!


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?