Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

18.Jednodenní zásnuby

Publikováno 23.06.2018 v 10:01 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 111x

Harry se probouzí na ostrově, v hradu, který pro něj Sal postavil. Jak bude trávit čas se svým milovaným? Věnováno Kilia Ice k maturitě.

Dobré ráno, můj milý,“ uslyšel Harry, když po hodinách spánku procitl. Otočil se po hlase, usmál se. „Dobré ráno.“ Salazar stál u okna a s láskou se díval na svého snoubence.

Harry to nevydržel a vztáhl k němu ruce. Pak už Sala nic nedrželo. Přistoupil k posteli a uchvátil ho do náruče. První polibek dne se jim trochu protáhl... Ale nezašel dál. Sal vycítil, že Harry není připravený a nenutil ho.

Nakonec sešli do jídelny, Harry zamířil ke stolu, ale Salazar ho vedl dál, k velkým proskleným dveřím. Lehkým mávnutím ruky je otevřel, až se rozlétly světlé závěsy a do místnosti vnikl příjemný vánek, přinášející ranní svěžest a vůni květin.

„Nasnídáme se na terase, co říkáš?“ navrhl Sal. Harry se jen nadšeně zazubil.


Terasa byla poměrně prostorná, skřítci už tam přemístili příslušný nábytek, dokonce i se snídaní. Harry se posadil, snad až teď si uvědomil – při včerejším jídle se Salem mu nějak nedošlo – že jídlo není stejné jako v Bradavicích, je to menu, které se podávalo za jeho minulého života... A taky si vzpomněl na skřítky. Proto je nenašel ve Zmijozelských komnatách, nepřidali se k personálu Bradavic, odešli se svým pánem sem. Ač Harry zatím žádného z nich neviděl, muselo jít o potomky těch, které si pamatoval. Proto se ještě zeptal: „Lásko... Tví skřítci...“

„Naši skřítci, můj milý,“ opravil ho Sal a sám usedl. „Někteří z nich jsou potomci těch, které jsi znal kdysi. Ale můj osobní skřítek usnul stejně jako já a teď zase plní své povinnosti. Vlastně bych ti měl nějakého přidělit...“

„To nemusíš,“ ujistil ho Harry, vzpomínaje na Dobbyho. „V Bradavicích je jeden skřítek, kterého považuju za přítele... Několikrát mě zachránil, napadlo mě, že až mi bude sedmnáct, přijmu ho do svých služeb, když bude chtít.“

„Komu slouží teď?“ zajímal se Sal. „Bradavicím?“

„Je svobodný skřítek,“ prozradil Harry a stručně mu popsal události svého druhého ročníku. Smutně a s lítostí mu přiznal, jak skončil jeho drahý bazilišek Rani, s obavou se díval na svého snoubence. Ale pamatoval na Rickovu připomínku, aby byl k Salovi upřímný.

Salazar odložil dýku – dávným zvykem kouzelníků, zvláště čistokrevných, bylo používat při jídle dýku, příbory přišly později – a vstal ze židle. Přešel k náhle nejistému a smutnému chlapci, zdvihl k sobě jeho tvář a s láskou ji políbil.

„Jakkoli jsem měl Raniho rád, tebe miluji,“ řekl tiše. „Nepochybuji o tvých slovech. Nezabil bys, kdyby nebylo zbytí, ničím si nejsem tak jist, jako tímto, Harry. Nikdy jsi nechtěl lovit pro zábavu, jako to dělával Godrick, ale to bylo jeho výchovou a vlivem doby. Nezlobím se, netrap se tím. Kde jsi nechal Raniho tělo?“

„Je pořád v Komnatě,“ řekl Harry. „Od té doby jsem tam nevkročil... Až když jsem tě začal hledat. Je ale zvláštní, že vypadá jakoby zemřel před pár dny... Za ta léta se vůbec nerozložil.“

„Na hlavním sálu Komnaty je konzervující zaklínadlo,“ prozradil mu Salazar a šel si znova sednout. „Ale bylo by dobré jeho ostatky využít do lektvarů. Jeho smrt aspoň něco dobrého přinese. Je to má chyba, měl jsem ho vzít s sebou... Ale říkal jsem si, že takto budou Bradavice chráněny, Rani byl přece dobrý strážce. Zapomněl jsem, že bazilišek samotu nemusí snést dobře. Nikdo kromě mne ho nemohl vypustit, ostatní by se o něj dobře starali.“

Harry natáhl ruku a jemně stiskl tu Salovu. „Pořídíme si nového bazliška,“ slíbil mu tiše. „A budeme se o něj dobře starat, my i naše děti.“

Sal se rozzářil, když mu Harry připomněl potomky. „Pořád jsi ochoten, dát mi dědice?“ zeptal se potěšeně.

Harry se usmál: „Vyrostl jsem jako nemilovaný sirotek. Vždycky jsem chtěl mít rodinu, kterou budu milovat. V tomto životě jsem dědicem dvou starých rodů, kromě Zmijozelu potřebujeme ještě minimálně dva další dědice.“

Salovi zasvítilo v očích. „Tolik potomků... bude vyžadovat hodně... snahy...“ nedopověděl, ale sklouzl výmluvným pohledem po těle svého protějšku. Harry pochopil rychle a zrudl. Nemohl si pomoct, sám k těm myšlenkám občas sklouzl. Poznal už včera, že Sal po něm touží - a on zase toužil po něm – jen kdyby nebyl tak zatraceně nejistý! Jako Harry Potter neměl žádné praktické zkušenosti, ač si dobře vzpomínal na ty dávné... Ale byl nesmělý. Nedovedl o tom mluvit.

Lahodná snídaně byla o to lepší, že se Harry během ní mohl dívat na svého milovaného. A ten se ochotně nechal okukovat, vlastně to vypadalo, že se tím baví.

„Harry,“ začal, když se najedli, „rád bych se tě na něco zeptal.“

„Poslouchám tě, lásko,“ pobídl ho Harry.

„Chceš se teď vrátit zpět?“ překvapil ho Sal. „Víš, můžeš si udělat prázdniny, jak chceš dlouhé.“

„Teď, uprostřed školního roku?“ užasl Harry.

„Tady je čas magicky zakřiven, Harry. Čaroděj, který mi tento ostrov odkázal, na něj před smrtí uvrhl silné časové kouzlo. Zatímco jsme zde, okolní svět se pohybuje velice pomalu. Můžeme tu strávit léta a venku uplyne sotva pár dní. A pokud tě čeká boj, můžeme se na něj připravit.“

„My?“ zašeptal Harry.

„Snad sis nemyslel, že tě nechám bojovat samotného?“ zvedl obočí starší kouzelník. „Budu po tvém boku v každém boji, který by měl přijít.“

„Doufám, že ten s Voldemortem bude jediný, mám už bojování dost,“ řekl Harry a zamyšleně se opřel do židle. „Čas navíc by se mi hodil. Kromě toho, jak si pamatuju, hodně víš a umíš, zatímco Brumbál mě nikdy k ničemu nepustil, že jsem ještě dítě, mám si užít dětství, které jsem stejně prožíval buď tyranií od příbuzných, nebo útoky Voldemorta a jeho přisluhovačů!“ řekl hněvivě. Prudce vstal a přešel k balustrádě. Shlédl dolů, teď viděl, že hrad je postaven nad srázem. Ze tří stran hradu je les a skála, z té čtvrté sráz a dole... Harry se víc naklonil.

„Co to děláš?!“ zazněl poplašeně Sal a přistoupil k Harrymu.

„Jen se dívám, lásko, neboj. Tohle je moře?“ rozhlédl se mladý kouzelník. „Kde to přesně jsme?“

„Nepříliš daleko od Skotska,“ odpověděl Sal. „Když je jasný den bez mlhy, je odsud vidět hrad na pobřeží. Myslím, že se jmenuje Cirnigoe.“

„Jo, ten už dnes nikdo neobývá, jsou z něj ruiny,“ informoval ho Harry. Otočil se, Salazar ho ihned objal kolem pasu a s úsměvem se zeptal: „Jsi si jist, že jsou to pouze ruiny?“

„No, vlastně...“

„Vlastnil ho rod Sinclairů už v mé době a byli to kouzelníci. Dost možná je to jen krytí pro mudlovský svět.“

„Hm, možná,“ přikývl Harry, zas myslíc na něco jiného. „Sale...“

„Ano, drahý?“

„Kdy se vezmeme?“ překvapil tentokrát Harry jeho. Ale mocný čaroděj nezůstal užaslý dlouho. „Kdy budeš chtít, lásko. Třeba ještě dnes.“

„To by šlo?“ podivil se Harry. „Jsme tu jen my, nebo máš někoho, kdo by nás oddal?“

„Oddá nás magie, Harry,“ poučil ho Sal. „Stačí ta správná slova a upřímnost. Chceme-li být svoji, tak budeme. Magické rituály se přece prováděli i za nás, vzpomínáš?“

„Matně,“ odpověděl mladík, svraštil obočí, jak si nemohl vzpomenout... „Ale ve škole nás dnes učí, že rituály spadají do černé magie a jsou zakázány... Budou nás potom uznávat jako manžele?“

„Magie nás uzná a to bude platit kdekoliv. Co vás dnes promerlina učí, rituály jsou tak užitečné... Který idiot je prohlásil za černou magii?“

„Myslím, že ministr kouzel,“ odvětil Harry. „Víš co, Sale, já tu zůstanu. Nevím, jak dlouho, to upřesníme časem... Ale chci si tě pořádně užít, než se vrátíme, doma to bude hodně těžké...“

„Nebudeš na to přece sám, můj milý,“ políbil ho šťastný Sal. „Budeš mít mě. Kdy chceš mít svatbu? Stačí určit den.“

„Zítra?“ navrhl Harry s úsměvem. Za to se dočkal nadšeného úsměvu a vášnivého potvrzení v podobě polibku.


Po zbytek dne Sal Harrymu ukazoval ostrov. Projeli lesíkem, malou soutěskou až k maličké oblázkové pláži. Jídlo si vzali s sebou, udělali si něco jako piknik a jezdili na koních. Harry se napřed divil, kde se tu vzali, v Bradavicích nebyly stáje, odtamtud si je Sal nemohl přivést. Ale když se dověděl, že jsou zde na ostrově divocí koně, pochopil. Sal si postupně odchytil pár mladých koní a vycvičil je. A za dobu, co spal a o koně pečovali generace skřítků, se těch pár kusů rozrostlo v působivé stádo.

Harry byl nadšený. Mladou kobylku, která mu ohněm v očích a hnědozrzavou srstí připomínala jeho nejlepší kamarádku, si oblíbil. Oproti Salovu koni jménem Albion vypadala drobná a malá, ale jak Harry zjistil, uměla být zatraceně rychlá. Jednou zkusil Salovi ujet, ale zjistil dvě věci: zaprvé, Salův Albion je i tak rychlejší. Zadruhé: na koni jezdil naposled v minulém životě. Když ohnivá Kenina zrychlila, neudržel se v sedle. Před tvrdým pádem na kamenitý terén, kudy zrovna projížděli, ho zachránilo Salovo polštářové kouzlo. Spočinul na zemi o mnoho jemněji, než čekal.

O okamžik později ho sevřela pevná mužská náruč.

„Ty už jsi dlouho neseděl v sedle, viď?“ zašeptal do rozčepýřených černých vlasů. Harry zavrtěl hlavou. „Naposled v minulém životě. V tomhle jsem se svezl na hypogryfovi a kentaurovi, ale nic jiného.“

„Zase se to naučíš...“ prohlásil Sal a políbil ho. Na delší chvíli se zase ztratili ve svých pocitech...


Aby se Salazar nemusel obávat dalších Harryho nešikovností, proti čemuž se jeho snoubenec roztomile ohrazoval, posadil ho před sebe a vyjeli zpět ke hradu. Zásoby, které s sebou měli, byly naloženy na Harryho kobylku, která, kdyby tomu Harry věřil, jakoby měla provinilý výraz. Ale nezlobil se na ni, jet rychleji byl koneckonců jeho nápad...

Po návratu nemohl Harry hrad skoro poznat. Všude bylo pečlivě uklizeno a místnosti vyzdobeny. Harry pochopil, že Sal ho vzal ven, aby skřítci mohli hrad připravit na druhý den... Na jejich svatbu... Dojetím nemohl ani promluvit.

V hale ho vzal Salazar za ruku. „Chci ti něco ukázat, lásko.“ Harry se nechal mlčky vést. Krásnou zahradu viděl Harry už včera, tak se napřed podivil, kam jdou. Pak došli k dubovému hájku. Sal ho odvedl doprostřed na mýtinku, v jejímž středu rostl mocný a zjevně prastarý dub a naproti němu kamenný oltářík. Hořel na něm oheň a kolem mýtiny samotné tekl potůček. Mezi stromy profukoval příjemný větřík.

Harry mlčel a jen se díval. Měl pocit jakési mrazivé posvátnosti, která mu brala slova... Jen se díval na Sala, zřejmě to stačilo, aby vysvětlil: „Na tomto posvátném místě plném magie se zítra vezmeme, Harry. Sama příroda nám bude svědkem. Podle prastarých zákonů magie se zde staneš mým, pokud souhlasíš.“

„Sale,“ zašeptal Harry dojatě, „nemohl bych si přát lepší místo než tohle. Je tu nádherně. Žádný chrám by nebyl vhodnější.“


Mladý čaroděj byl šťastný. Měl radost, že se posvátný háj, kde se rozhodl spojit s ním svůj život, Harrymu tak líbí. Aby skryl své dojetí, začal jemně vysvětlovat: „Na tomto místě se setkávají všechny živly a zároveň tudy prochází jedna ze siločar, proto je tu tolik magie. Víš, co jsou siločáry, Harry?“ Dal mu čas, aby si vybavil, co zcela jistě ví, toto se probíralo už za jeho dob v Bradavicích a věděl to každý čaroděj, zvláště v Harryho věku.

Ale když Harry nejistě pokrčil rameny, zamračil se. A vida Salův výraz, rychle dodal: „Neučí se to až v sedmém ročníku?“

„Tohle je látka prvních ročníků, Harry,“ potřásl hlavou Salazar. „Zdá se, že vyučování během staletí upadalo… Co probíráte v Bílé magii, Černé magii a Nekromancii? A co Historie prastaré magie?“ vyzvídal Sal.

Harry napřed vykulil oči, ale pak si vzpomněl a řekl: „Ty první tři předměty už se vůbec neučí, jen Obrana proti Černé magii. Ministerstvo už dávno prohlásilo všechno kolem černé magie za temné a zakázané. A z Historie prastaré magie udělali Dějiny magie. Vyučuje ji duch a zasekl se na jedné jediné látce, skřetích válkách. Myslím, že jiné téma nikdy nenakousl. Podle toho, na co si vzpomínám ze svého minulého života, kompletně překopali vyučovací plány a osnovy. Spoustu ze starých předmětů zrušili, dokonce i Léčitelství, nechali jen to, co považovali za neškodné.

Bradavice potřebují očistu, Sale, hrad už dávno nezáří magií, jako kdysi… A les, který byl za nás bezpečný, se dnes nazývá Zapovězený, protože je čím dál nebezpečnější. Náš svět se změnil a ne zrovna k lepšímu,“ vysvětlil Harry smutně.

Vzápětí se plamen na oltáříku zatřepetal, Harry ucítil, jak se místem prohnal vítr a zároveň s ním vlna magie. Uklidnil se, bylo to, jakoby ho ochranitelsky objala a utěšila. Sal se opět usmál. „Znovu to spravíme, Harry. Bradavice budou takové, jaké byly za nás. Musíme přece o svůj domov pečovat…“

„Už když jsem do nich coby jedenáctiletý přijel, měl jsem pocit, že jsem doma…“ řekl Harry jemně. Oči mu zářily. „Teď už chápu, proč vlastně. Byl jsem tam doma už dávno.“

„Přesně tak, můj milovaný,“ souhlasil Salazar. „A opět to bude náš domov,“ dodal a vedl svého snoubence ven z háje. „Ale pro teď… Zítra je náš svatební den, musíme se připravit. Hádám, že se tyto věci za tisíc let změnily, ale…“

„Chci si tě vzít, tak jak jsme chtěli kdysi, Sale,“ ujistil ho Harry. „Pro mě je podstatné jen to, že si vezmu tebe. Ale už si nepamatuji, jak to chodilo tehdy.“

„Je to jednoduché, Harry. Teď se rozdělíme. V zahradě je postaven pro tebe stan, pro mě na kraji lesa. Čekají nás očistné rituály před obřadem. Jejich součástí bývá i putování snoubenců na posvátné místo, to jsme odbyli dnešním výletem a tím, že jsem ti ukázal tento hájek. Podobný je i na Zmijozelském panství.“

„A ty další rituály?“ zajímalo Harryho. Byl unavený, ale Sal povídal tolik zajímavých věcí… a taky šlo o jeho svatbu. V duchu se zašklebil. ‚Kdyby to viděl Brumbál… Tolik se mě snažil nahnat do chomoutu a už je to tady… Ale do tohohle lezu dobrovolně.

„Například rituální koupel, jako očista od minulosti, obětování přírodě a jejím duchům, rituální uctění našich předků…“ vypočítával Sal. „Zabere to dost času. Hrad i obřadní místo jsou připraveny. Dnes nás čeká první očistná koupel a musíme se postit. Spát musíme odděleně, proto ty stany. Ráno se zase sejdeme a uděláme oběť přírodním božstvům, aby ochránili a požehnali náš velký den.“

„A pak?“ zajímal se Harry. Vážně si nepamatoval dávné svatby, tohle znělo tak starodávně a pohansky, jak by asi řekla Hermiona… Ale zatím se mu to moc líbilo.

„Pak uctíme předky našich rodů a obětí si vyžádáme jejich souhlas se svatbou. A Harry… Od teď nesmíš použít hůlku. Stejně ji nebudeš potřebovat… Nebudeš sám. Budou ti pomáhat skřítci a o ochranu se postarají mí strážní hadi. Po tom se opět vykoupeme v rituální lázni s bylinami. Až tě pak skřítci připraví, přivedou tě k místu obřadu. Tam se sejdeme.“

Harry se rozhlédl, byli opět v zahradě, o kus dál stálo několik skřítků před stanem. Nadechl se, náhle se vrhl Salovi do náruče. Chvěl se.

„Co se děje, můj milovaný?“ zašeptal kouzelník. „Snad se neobáváš naší svatby?“

„Ne, jen… Mám strach, že je tohle sen a já se probudím zase ve škole…“ vyklopil ze sebe Harry. „Nechci tě znova ztratit, Sale…“

„Ani já tebe, Harry,“ ujistil ho Salazar. „Musíme se teď ale rozloučit. Uvidíme se ráno. Sladké sny, lásko.“

„I tobě sladké sny,“ zašeptal Harry, přijal něžný polibek a zamířil ke stanu. Než za sebou spustil plachtu, ohlédl se, Sal ho sledoval milujícím pohledem. Usmál se na něj.

Komentáře

Celkem 8 komentářů

  • Enni 23.06.2018 v 12:25 Krásná kapitola, už se moc těším na další snad bude zase brzy. Jinak díky za brzké přidaní kapitoly.


  • Markéta 23.06.2018 v 13:12 Super. Nádherná kapitola, už teď se těším na další kapču. Díky


  • Maky 23.06.2018 v 18:02 jo, jo uzsne jako vzdy a tu svatbu mas zajimave promyslenou, uz se na ni moc tesim, hlavne pak na jejich navrat do bardavic to bude humbuk :D


  • Arya 23.06.2018 v 20:24 Děkuji už se nemůžu dočkat jupiiii


  • Nomom 23.06.2018 v 22:47 Dobře, čekají na sebe tísíc let a pak to takhle uspěchají, škoda, ale je to krásně podané a tak to není tak příšerné. Jsem ráda, že se najdou i autoři, kteří zvládnou spárovat dvě osoby v původní verzi z jiných dob i bez cestování časem pomocí obraceče, rituálu nebo naprosté náhody, ne, že by mi takové povídky vadily, ale tohle je příjemná změna. Těším se na pokračování.


  • sisi 23.06.2018 v 22:56 Moc krásná kapitola. Drama začne, až přijdou do Bradavic. A bude to stát za to. Očistit magii od předsudků, přepracovat osnovy, vymlátit korupci a hnilobu z ministerstva. To nepočítám, jak asi skoncují s Hadím ksichtem. Těším se na pokračování, líbezné chvilky v zamilovaném hájku.


  • Kilia Ice 23.06.2018 v 23:18 Úžasná časť. Veľmi pekne ďakujem za venovanie *_* prekrásna časť a teším sa na pokračovanie a ich úžasnú svadbu. Viem si predstaviť, že by Brumbála porazilo, keby to samozrejme vedel. :'D už teraz skáčem radosťou a vzrušením na ďalšiu časť meter dvadsať :D držím ti aj naďalej palce v písaní :D ^_^


  • Pelupe 30.06.2018 v 01:48 Sakra to je dobrý, těším se na svatbu a jak z toho Brumlu klepne. To má za ty svoje pletichy.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?