Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

3. Všechno, co si pamatuju

Publikováno 09.07.2017 v 00:01 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 302x

Harry se probral a Brumbál vyzvídá...

Všichni napřed zůstali ochromeně stát, pak Harryho obklopili a jeden přes druhého se ptali, jak se cítí.

„Že já se budil,“ zamumlal a zavřel oči. Zaslechl, jak se Brumbál tiše směje.

„Víte co, děti, dojděte pro madam Pomfreyovou, já se zatím pana Pottera na něco zeptám. Běžte, běžte.“ Popohnal je a posadil se na uvolněnou židli.

Chvíli se na chlapce díval, ten mu pohled pevně opětoval.

„Tak, co chcete vědět, pane?“ zašeptal nakonec.

„Řekl jsi, že si pamatuješ všechno, Harry,“ začal Brumbál. „Co si pamatuješ jako poslední?“

„Hodinu lektvarů,“ odpověděl Harry. Zamračil se. „Od chvíle, co jsem vstal, mě bolela hlava a po snídani se to začalo zhoršovat. Že jsem v učebně, jsem si vlastně všiml, až když na mě začal Snape řvát.“

Profesor Snape, Harry,“ vzdychl ředitel. Pak potřásl hlavou a zeptal se: „Co si vybavuješ dál?“

„Můžu se napřed napít?“ požádal Harry. „Mám vyschlo...“

„Jistě.“ Ředitel mu podal pití, vyčkal, až se chlapec napije a pak sklenku znovu odložil.

„Vím, že se mi lektvar dařil, i když jsem na něj skoro neviděl,“ poznamenal Harry po chvilce mlčení. „Před očima se mi dělala mlha. Vzpomínám si, že mi spadl nůž... těsně předtím, než jsem přidal tu pomněnku, připravil jsem si ji předem. Sklonil jsem se, abych zvedl nůž, strašně mě rozbolela hlava. Pro tu kytku jsem sáhl poslepu, protože jsem chvíli nic neviděl. Když jsem konečně viděl na to, co dělám, odstavil jsem kotlík a když jsem se nadechl výparů, přehrál se mi skoro celej život před očima. Když jsem uslyšel mámin křik, znova jsem prožil ten okamžik, kdy na mě Voldemort poprvé zaútočil. Jizva mě rozbolela, šíleně. Začala krvácet. Pak mě začalo bolet všechno, omdlel jsem... a víc nevím,“ řekl tiše.

Brumbál si všiml, že tu poslední větu řekl rychleji, bylo to nápadné. Ale netlačil na něj. Řekl si, že se to dozví možná později.

Harry mlčel. Řekl pravdu, pamatoval si všechno... Jen to všechno zahrnovalo mnohem víc, než by kdo čekal.


Když přiběhla madam Pomfreyová a Brumbál zjistil, že z Harryho víc nedostane, odešel a nechal chlapce o samotě s jeho myšlenkami a že jich bylo.

Povzdechl si.

Ředitel mu vysvětlil detaily kolem jeho nepovedeného lektvaru. Harry mu ale neosvětlil, co pro něj znamenalo, že se do té směsi dostala jeho krev. O tohle se prostě nedokázal podělit. Taky věděl, že to neřekne svým přátelům. Nikdo z nich by mu nevěřil a kdyby ano... nejspíš by o jejich přátelství přišel.

Když se ve vzpomínkách dostal přes své rodiče, jejich smrt a Voldemorta, prožil (dost šokovaně) své zrození a pak se dostal k ještě ranějším vzpomínkám...

Na svůj MINULÝ ŽIVOT.


Vybavil si, že žil ve světě kouzelníků, ale ten tehdejší svět vypadal trochu jinak. Byl mírumilovnější, mudlové o kouzelnících věděli a nevadili jim (z větší části). A jen málokdo nezdravě lpěl na čistokrevnosti.

Jmenoval se Alec. Byl kouzelník, jeden z prvních, kteří vystudovali Bradavice... A když ve škole zůstal, aby ostatní děti učil o kouzelných tvorech, k nimž měl kladnější vztah než jiní, více se sblížil se Zakladateli. Hlavně s jedním...


Tohle bylo pro Harryho těžké. Pamatoval si, že miloval krásného mladého muže, s černými vlasy a temně zelenýma očima, Hadího jazyka, kterému říkal... Sal.

Byl druhem a milencem Salazara Zmijozela.

Vzpomínal si na to, na city, které k němu choval a s jistým strachem si uvědomil, že ty city se v něm znovu probouzejí. Při všech těch vzpomínkách, které se mu stále připomínaly, stačilo málo, aby si vybavil třeba jen malý, nepodstatný detail... Záblesky vzpomínek na krásné okamžiky, radost, něhu, lásku... i vášeň.

Při takových vzpomínkách se červenal... A při jiných zase bledl, protože... Ten život, ač šťastný, nebyl příliš dlouhý. V jedné chvíli v noci, když nemohl usnout, si Harry vybavil i svou smrt.

Nevěděl, jak se to vlastně stalo, útočníka neviděl. Kdosi ho zranil, ale stál zbaběle za ním, nepostavil se mu tváří v tvář... A Harry/Alec tedy nemohl svému milovanému říct, kdo je jeho vrahem. Jen mu slíbil, že se k němu vrátí.

Stýskalo se mu... A každá ze vzpomínek mu taky ukazovala, že to, co se všeobecně říká o Zakladatelích a Zmijozelovi obzvlášť, jsou jednoduše řečeno... kecy. Všichni čtyři spolu vycházeli naprosto skvěle, Sal a Rick (Godrick) byli nejlepší přátelé. Harry si pamatoval Rickovu svatbu s Rowenou, Helga Mrzimorská se krátce před jeho smrtí zasnoubila s mladým léčitelem. Ale nevěděl, jak jim to vyšlo, nikdy neslyšel, že by třeba měla děti. A toužil zjistit, co se stalo s jeho láskou, poté, co on zemřel. V Dějinách se říkalo, že prostě školu po neshodě s ostatními opustil a nikdy se nevrátil. Jediný prázdný hrob na hřbitově ředitelů je ten Salův, protože jeho tělo se do rodné země nikdy nevrátilo.

Harry se ptal sám sebe, kam jeho Sal odešel, že o něm nezůstala žádná zmínka... A koho si vzal, že měl potomky – viz Voldemorta... Bylo mu to líto.


Z ošetřovny byl Harryho propuštěn následující ráno po probuzení z bezvědomí. Madam Pomfreyová mu oznámila, že i přes dlouhé bezvědomí na něm neshledala žádné zdravotní poškození či následky. Harry opustil své neoblíbené místo rád a spěšně, i když... cestou na kolej se loudal. Snídal ještě na ošetřovně, takže do Síně se nehnal. Jeho přátelé tam nejspíš ještě byli, ale ani neměl chuť je vidět. A vzhledem k nově probuzeným citům, se děsil setkání s Ginny.

Tahle dívka pro něj vždy byla sestrou, sice tušil, že ho má ráda, ale doufal, že to není víc než odraz vděčnosti za zachráněný život kdysi v Komnatě. Navíc, Ron se netvářil dvakrát nadšeně, když mu došlo, že jeho malá sestřička pálí za jeho nejlepším kamarádem.

Čím víc si Harry vzpomínal na svůj život Aleca, tím horší mu současný život připadal. Konečně chápal tu mudlovskou průpovídku o štěstí a neštěstí: Dobrého pomálu. To dobré si užil v minulém životě, i když to netrvalo dlouho... Tady je už od narození předurčen k likvidaci Temného pána, ještě k tomu potomka jeho staré lásky.

„To je fakt ironie,“ zavrčel si pro sebe.

„Copak, Potty, to už trpíš samomluvou, že bys konečně zešílel?“ ozvalo se za ním jízlivě.


'Malfoy,' protočil Harry oči a vykročil znovu dopředu. Neměl nejmenší chuť se s kýmkoliv dohadovat, natož s tímhle pitomcem. Jen si v duchu řekl, co je s Moudrým kloboukem, že zařazuje takové idioty do Salovy koleje...

'Klobouk!' uvědomil si vzápětí. 'On to ví, musí vědět, co se stalo se Salem!' A konečně pochopil, proč ho chtěl Klobouk dát do Zmijozelu. Patřil tam přece už tehdy... 'Musím s ním mluvit!' rozhodl se impulzivně a otočil se, aby vyrazil směr ředitelna. Že celou dobu ignoruje svého kolejního soupeře, mu vůbec nedošlo a ten byl natolik překvapený jeho nevšímavostí, že jen stál a koukal.


Rozběhl se po schodech do přízemí. O pár minut později dorazil k chrliči. Napřed se vydýchal a pak začal vyjmenovávat všechny sladkosti, které ho napadly.

„Bertíkovy fazolky, čokoládové žabky, lékořicové hůlky...“ zkoušel štěstí, po delší chvíli už ale začal vypadat frustrovaně. „Cukroví cvrčci!“ vykřikl poslední pochoutku a zoufale praštil dlaní do sochy. Ta se vzápětí začala odsunovat.

„Konečně,“ odychl si Harry.

Teprve, když vykročil po schodišti, které se točilo směrem nahoru, došlo mu, že nemá výmluvu pro ředitele... Proč by měl chtít jít do ředitelny? Mluvit s Brumbálem nechce.

'Nejlepší bude, když mu řeknu pravdu,' rozhodl se Harry. 'Teda... upravenou.' Odhodlaně vykročil ke dveřím ředitelny a zaklepal.

„Pojď dál, Harry!“ ozvalo se zpoza dveří. Harry potlačil povzdech. Ten chlap prostě vždycky věděl.

„Dobrý den, pane,“ pozdravil tiše. Brumbál se na něj usmál a zajiskřil očima. Harrymu kmitl na rtech úsměv... dokud koutkem oka nepostřehl, že nejsou sami. Úsměv okamžitě zmizel, když postřehl černý hábit a černé vlasy. Přesto ale zdvořile, i když chladně, pozdravil i profesora Lektvarů.

„Pottere,“ pokývl mu nerudně se tvářící profesor. „Co vás přivádí tak brzo po odchodu z ošetřovny? Že by jste si vzpomněl na ty sražené body?“

„Na jaké body?“ zamračil se Harry.

„Za váš lektvar,“ ušklíbl se Snape. „Otřesné. Mizerně udělaný a ještě k tomu vás poslal do bezvědomí.“

„Všechno zlé je pro něco dobré,“ zamumlal Harry, dobře si vědom, že jeho pokažený lektvar mu ukázal, jak byl šťastný – ač v minulém životě.

Mírně zasněný úsměv na okamžik prozářil chlapcovu tvář a to oba profesory zarazilo.

„Tak co jsi potřeboval, Harry?“ optal se mile ředitel. Harry se na něj ohlédl, s výrazem, jakoby se právě probudil.

„Mám prosbu, pane,“ povzdechl si. „Chci říct... když odmítnete, pochopím to. Jen jsem chtěl poprosit o laskavost.“

„Poslouchám,“ pronesl profesor, stále se usmíval.

„Mohl bych si promluvit s Moudrým kloboukem?“ překvapil oba muže svou otázkou.

„No... jistě,“ svolil ředitel, trochu váhavě. „Ale... mohu se zeptat, o co jde?“

„Chtěl bych se ho zeptat na něco, na co... jsem si vzpomněl,“ vymáčkl ze sebe Harry. „Ohledně mého zařazení do koleje.“

„Och...“ udělal Brumbál překvapeně. „Dobře... tak prosím,“ pokývl mu k polici. „Necháme ti soukromí. Severusi,“ pokývl rukou druhému profesorovi a vzdálili se do zadní části ředitelny k jedné z mnoha ředitelových knihoven.

Harry si nevšímal, že ho Snape na dálku propichuje pohledem, přešel k polici a nasadil si Klobouk na hlavu. Teď po pěti letech mu seděl jako ulitý.

'Zdravím tě, Harry Pottere,' uslyšel v hlavě známý hlásek. 'Nebo mám říci... Aleku?'

Harry se prudce nadechl. „Věděl jsi to? Celou tu dobu?“

'Jistěže. Proč myslíš, že jsem tě chtěl dát do Zmijozelu. Patřil jsi tam tehdy, patřil jsi Zmijozelovi samotnému. Ale nemohl jsem nic říct. Nebyl jsi připraven a nepřijal bys to. Nebo myslíš, že ano?'

„Ne, máš pravdu. Tehdy bych to... vážně nepřijal,“ souhlasil Harry tiše. „Ale k tomu proč jsem přišel... Pamatuješ si dobu, kdy jsem... zemřel.“

'Ano,' přitakal Klobouk opatrně. 'Salazar byl velice zdrcen. Měl zlomené srdce.'

Harry zavřel oči, jak ho to zasáhlo. Dojalo ho to.

'Vím jen to, co mezi sebou ostatní Zakladatelé probírali, ale krátce po vašem pohřbu zemřel i starý lord. Vymohl si na Salazarovi slib, že dá rodu dědice.'

„Očividně mu vyhověl,“ vzdychl Harry.

'Překvapilo mě, když jsem byl před víc než padesáti lety vložen na hlavu mladého chlapce a vycítil Zmijozelovu krev. Nevím o tom, že by se Salazar oženil, ale mohl zplodit levobočka, kterého by vychovala jeho sestra, aby mohl být považován za legitimního.'

„To jsou všechno domněnky,“ posteskl si Harry. „Můžeš mi říct, co víš jistě? Co se dělo po pohřbech? Kam Sal zmizel?“

'Vím, že Lady Rowena mu poradila navštívit starého čaroděje, který by mu poradil, jak... splnit slib jeho otci i vám. Odjel, vrátil se za několik měsíců.'

„Dostal tu radu?“

'Prý ano, ale nevím podrobnosti. Myslel jsem, že se podle ní zařídil, protože jsem ho ze dne na den přestal vídat. A ostatní Zakladatelé o něm celou dobu mluvili, jako by byl naživu, předpokládal jsem, že odcestoval. Nikdy jsem neslyšel o jeho osudu, je mi líto.'

Harry si smutně povzdechl. S poděkováním vzal do rukou cíp klobouku, když se Moudrý klobouk ještě ozval: 'Zakladatelé by mohli vědět víc.'

„To je mi jasné, ale oni mi to stěží prozradí,“ odsekl Harry potichu.

'Najděte jejich obrazy. Na hradě je místnost, kam uschovali své obrazy. Nikdy jste se nedivil, že originály nejsou umístěny v kolejích?'

„Já ani nevěděl, že by tam měly být,“ poznamenal Nebelvír. „Víš, kde najdu ty obrazy?“

'To bohužel ne.'

„Vždycky jsem si myslel, že víš všechno,“ ušklíbl se Harry zklamaně. „Pomohla by Komnata Nejvyšší Potřeby?“

'Zkuste to. Možná i ta kouzelná mapa od pana Lupina by pomohla.' Harry se usmál. Znovu pocítil naději.

„Moc ti děkuju,“ zašeptal a sundal si klobouk. „Myslíš, že by se zlobil, že jsem v Nebelvíru?“

'Jeho nejlepším přítelem byl Godrick Nebelvír. Nemyslím, že by se zlobil kvůli tomuhle.'

Harry se na něj usmál a položil ho zpět na polici. Pak se ohlédl na profesory. Nemohl si nevšimnout, že rychle odvrátili pohled a dělali, že cosi čtou.

„Děkuju, pane profesore,“ pokývl Brumbálovi.

„Zjistil jste všechno, co jste chtěl?“ zajímalo ředitele.

„Ne úplně, ale musí to stačit. Děkuju za ochotu, pane.“

„Rádo se stalo, chlapče.“

„Nashle, profesore. Pane,“ pokývl i Snapeovi, který ho pozoroval přivřenýma očima.

„Ten kluk něco tají,“ prohlásil Snape, když za Harrym klaply dveře. „A má slušnou drzost, přijít kvůli tomu až sem.“

„Severusi, jsi předpojatý,“ pronesl ředitel. „Pokud má nějaké pochybnosti o svém zařazení do koleje... Jsem si celá léta vědom toho, že ho Moudrý klobouk chtěl poslat do Zmijozelu.“

„COŽE?!“ zaprskal profesor lektvarů. Úplně se při té představě osypal. Jeho krásná kolej... Nezůstal by kámen na kameni, dovedl si to představit.

Komentáře

Celkem 4 komentáře

  • Vai 09.07.2017 v 17:16 Krasna predstava prskajiciho Severuse


  • Kilia Ice 09.07.2017 v 22:16 Och. Vieš ako túto poviedku milujem!!!! Nech je rýchlo pokračovanie a snáď bude dopísana. Bola by jej škoda. Je to viac než skvelá poviedka a som zvedavá ako sa to celé vyvinie :D


  • sisi 11.07.2017 v 21:15 Tak to jsem si vážně užila kapitolu,ve které Harry najde kousek vzpomínky a legendy a střípek pravdy. Ale proč není na vyučování?


  • mamba 16.08.2017 v 19:44 Severus a "jeho krásná kolej" mě dostala :D díky


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?