Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

5.Otazníky našich voleb

Publikováno 28.07.2017 v 00:01 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 299x

Harry zjistí, co je za tajemnými dveřmi...

Zastavil u obyčejných, dřevěných dveří s velkým zámkem. Trčel z něj velký masivní klíč. Opatrně s ním otočil, dveře se otevřely.


Vstoupil do místnosti, jasně osvětlené slunečním světlem, které propouštěla veliká skleněná kupole, normální okna tato místnost neměla. Dveře nechal otevřené.

Pod nohama cítil měkký koberec, čtyři z pěti stěn – podivného tvaru pokoje si Harry všiml až teď – pokrývaly různobarevné závěsy. Podle barev si odvodil, co za závěsy je. Nohy ho automaticky nesly k tomu temně zelenému. Pomocí dlouhé stříbřité šňůry jej roztáhl, to, co spatřil za ním, mu vehnalo slzy do očí.

„Sal...“ hlesl tichounce. Nehybná tvář krásného mladého muže se zelenýma očima na něj shlížela, vážná, téměř smutná, bez úsměvu. Obraz v životní velikosti musel být nakreslený po mudlovském způsobu, kouzelnický by se hýbal. A on s ním chtěl tak moc mluvit. Zklamaně si otřel mokré tváře.

Z lítostivých myšlenek ho vyrušilo odkašlání, zívnutí a ostatní závěsy se rozhrnuly samy od sebe. Harry uskočil doprostřed místnosti a polekaně i nadšeně se rozhlížel... po tvářích, na které si vzpomínal a tak dlouho je neviděl.

„Aleku?“ oslovil ho trochu udiveně hnědovlasý muž v červenozlatém kabátci.

„Godricku,“ usmál se na něj Harry, znovu se slzami v očích. Pak se otočil po ženách na obrazech. „Helgo. Roweno. Moc rád vás vidím. Po takové době.“

„Jak moc dlouho...“ začal Nebelvír vyzvídat.

„Tisíc let,“ špitl Harry.

„Promiň, mohl bys to zopakovat?“ zasmál se muž. „Přísahal bych, žes řekl tisíc let...“

„Řekl,“ přikývl Harry. „Vážně je to dlouho. Na život Aleka jsem si vzpomněl před pár dny. V tomhle životě se jmenuju Harry Potter.“

„Páni,“ povzdechla si dáma ve žluté róbě. „A už jsi našel Sala?“

„Cože?“ nerozuměl Harry. „Já za vámi přišel, abych zjistil, co se s ním stalo. Nemůžu vědět, jak žil po mé smrti, takže...“

„A co vám řekli o Salazarovi v hodině Dějin magie?“ zajímala se Rowena.

„Nic moc. A z toho, co si pamatuju, jsem zjistil, že to, co se teď učí, je naprostá pitomost. Sal by vás nikdy nezradil,“ potřásl Harry hlavou a na vysvětlenou dodal: „Učí nás, že Zmijozel nechtěl ve škole mudlorozené, jen čistokrevné kouzelníky. Proto se s vámi pohádal a nakonec školu opustil, což mi přijde absurdní. A proč se jeho obraz nehýbe?“ ukázal na portrét u zeleného závěsu.

„To by bylo pěkné pokrytectví,“ poznamenal Godrick, „když si vezmeš, že Salova matka byla mudla. Sice urozená, ale bez magie. Víš, jak Sal matku miloval a vážil si jí. Nikdy proti mudlům nic neměl.“

„Jestli si dobře vzpomínám, tak proti mudlům a mudlorozeným byla jeho sestra Julieta, pamatuješ si ji?“ ozvala se mrzimorská Zakladatelka.

„Matně,“ odpověděl Harry, čelo svraštělé zamyšlením. „Ona byla čistokrevná, že. Některý detaily si ještě vybavuju. Vzpomněl jsem si zatím jen na to hlavní.“

„Na Sala,“ usmála se Havraspárská lady. Na to Harry nic neřekl, jen se ohnivě začervenal. Dámy se zvonivě rozesmály.

„Jak sis vzpomněl na svůj minulý život?“ zajímalo Nebelvíra. Harry se usmál.

„Zvoral jsem Vzpomínkový lektvar při hodině Lektvarů,“ tvářil se nevinně. „Zdá se, že můj antitalent na lektvary jsem si přenesl i do tohohle života. Poslal mě na týden do bezvědomí... a během té doby se mi vrátilo všechno, včetně minulosti.“

„Včetně.. tvé smrti?“ zašeptala Rowena. „Nikdy jsme se nedověděli, kdo ti to udělal.“

„Útočníka jsem neviděl, stál za mnou. Zranil mě... utekl. Nemohl jsem Salovi říct, kdo to byl.“

„Škoda,“ zahromoval prudce Nebelvír, „vědět to, Sal by toho ničemu svrhl z nějvyšší věže... Ale zase... když už je to tak dlouho, máme jistotu, že je mrtvý.“

„No, to určitě,“ souhlasil Harry. „Tak... můžete mi říct, co bylo se Salem, po tom... všem? Moudrý klobouk říkal, že od tebe, Roweno, dostal radu.“

„Poslala jsem ho za jedním hodně starým čarodějem, o kterém jsem slyšela,“ přikývla lady. „Prý byl velmi moudrý a znalý. Doufala jsem, že Salovi poradí... A taky ano. Vrátil se za pár měsíců a i když nám neřekl, jak to chce udělat, měl v úmyslu na tebe počkat, až se znovuzrodíš.“

„Chtěl na mě... čekat?“ Harrymu znovu zvlhly oči. „Moment, takže se neoženil... a neměl potomky?“

„Ne,“ usmál se Godrick. „Sal se zařekl, že spojí svůj život jen s tebou. V rodě pokračovala jeho namyšlená sestra.“

„Řekni, Al... tedy Harry, kolik ti teď je let?“ zeptala je něžná Helga mateřsky.

„Šestnáct,“ popotáhl Harry. „Jsem o hodně mladší, než tehdy.“

„To tedy ano, i když ne o moc,“ tišila ho Rowena. „A navíc, pořád jsi to ty. Sal tě tehdy nepřestal milovat a nezmění se to.“

„Ale... kde teda je?“ ptal se Harry. „A jeho obraz... Nehýbe se, proč? Není kouzelnický?“

„Je,“ přikývli všichni. „Ale hýbat se bude teprve, až Salazar zemře. A kde je... to nevíme.“

„Ale... vždyť jste byli přátelé, jak to, že to nevíte?“

„Nic nám neprozradil. Jednou po večeři, pár dní po svém návratu, odešel do svých komnat v podzemí a to jsme ho viděli naposled. Předpokládáme, že se zařídil podle rady, kterou dostal, ale nechápeme, proč se s námi nerozloučil. To, že se jeho obraz nehýbe, je nám jediným znamením, že je ještě pořád naživu,“ dokončil Godrick vyprávění.

Harry vypadal sklesle. „Doufal jsem, že mi řeknete víc,“ usmál se smutně. „Ale nemůžete za to, že vám neřekl, co má v plánu. Jak ho ale mám najít?“ zvolal nešťastně.

„Miluješ ho?“ zeptala se Rowena.

Harry na ni udiveně pohlédl. „Čím víc si vzpomínám... tím víc k němu cítím,“ přiznal. „Vymyslel dokonce lektvar, který by mi umožnil otěhotnět... Dal bych mu dědice, kdybych neumřel. Miluju ho a chci ho zpátky!“

„Pak tě povede magie,“ usmála se žena. „Stačí... ji požádat. Až si půjdeš večer lehnout, vyčisti si mysl, požádej magii, aby tě vedla správným směrem... A ona pomůže.“

„Jsi si jistá?“ zašeptal Harry nadějně.

„Nesmíš čekat, že se to povede hned napoprvé, možná její náznaky nejdřív nepochopíš... Ale nevzdávej to. Alec, kterého si pamatuji, by to nevzdal, když jde o Sala.“

„Nevzdám,“ usmál se Harry. „Najdu ho, když už na mě čeká. Děkuju za pomoc.“

„My rádi,“ usmála se Lady Rowena. „A přijď nám říct, až ho najdeš. Rádi bychom ho taky viděli.“

„Jasně,“ souhlasil Harry. „A moc... moc rád jsem vás všechny viděl.“

„Tak už jdi,“ odháněl ho se smíchem Godrick. „Nikam neutečeme.“

„Harry?“ zavolala ještě Helga. „Předpokládám, žes tuhle komnatu našel díky Komnatě Nejvyšší Potřeby.“

„Ano,“ kývl Harry. „Požádal jsem o cestu k vašim obrazům.“

„Až za námi půjdeš příště, požádej přímo o tuto Obrazárnu,“ řekla Rowena. „My se teď napojíme na hrad, příliš dlouho jsme spali a hrad zeslábl. A až se vrátí i Salazar, bude tak silný, jako býval za nás. Teď by neodolal silnějšímu útoku.“

„Hlavně neříkej, že se nějaký chystá,“ zasténal Harry, dobře si pamatoval její vize. „Na boj ještě nejsem připravený.“

„Jak to myslíš?“ zpozorněl Nebelvír.

„Ehm, to je nadlouho... Já se brzy zastavím a uvedu vás do obrazu. Teda, ne doslova, když už jste obrazy, ale... však mi rozumíte. Tak ahoj!“ křikl a vyběhl z místnosti.

„Pořád tak splašený a milý... To na něm asi měl Sal tak rád,“ usmívala se Helga a Rowena se přidala: „Vlastně bych řekla, že by pasoval spíš do tvé koleje, Ricku... Zvláštní, že býval Zmijozel.“

„Teď měl ale nebelvírské barvy na oblečení,“ poznamenal Godrick. „Proč ne. Na takového studenta mohu být jen hrdý. Sal taky bude.“


Harry se vrátil přes Komnatu Nejvyšší Potřeby a zamířil do Nebelvírské věže, když si uvědomil, že má hlad jako vlk. Pohledem na hodinky zjistil, že je čas oběda, takže se přesměroval do Velké síně na jídlo. Potřebuje být silný, aby našel svého milovaného.

Když se posadil, hned se na něj sesypaly dotazy. Od běžných otázek, jak mu je a jak se cítí po týdnu bezvědomí, po útok Hermiony a Ginny, kam se proboha poděl a proč jim nic neřekl. Ron se uraženě mlčky ládoval obědem tak, jako by čekal hladomor.

Ostatním spolužákům Harry odpověděl, že je mu fajn a svým přátelům jen to, že chtěl být chvíli sám. Hermioně to prozatím stačilo, ale hned se pustila do kázání, že by se po jídle měl pustit do svých zameškaných esejí, protože mu jich přinesla horu.

Harry se chtěl napřed otráveně ohradit, ale pak si připomněl, že kdysi dávno patřil k dobrým studentům a že si přeje, aby na něj byl Sal znovu pyšný. S nevzdělaným flákačem by se určitě nechtěl zabývat. Tak jen přikývl – nutno dodat, že Ronovi z toho málem vypadly oči – a v klidu dojedl. Uvědomoval si, že až do večera nemůže nic dělat... Tak se aspoň bude učit, stejně se nemůže dočkat, až mu magie ve spánku ukáže, co potřebuje. Jen doufal, že to nebude trvat moc dlouho.

„Lidi, kolikátého vlastně je?“ zeptal se, když stoupali po schodech k obrazu Tlusté dámy. Pamatoval si, že v den lektvarové nehody bylo asi 29.listopadu.

„Sedmého prosince, Harry,“ řekla Ginny mile. „Příští víkend se jde do Prasinek. Půjdeš se mnou?“

„Už sedmého?“ polekal se Harry. „Za chvíli jsou vánoce!“

„Jo, přesně za čtrnáct dní začínají prázdniny. V neděli dvacátého se prý odjíždí.“

„Když vánoce jsou v půlce týdne, ty dva dny předtím by prý nikdo nedával pozor, to řekl Brumbál,“ zachechtal se Ron. „Pojedem na Ústředí. Jedeš taky?“

„Ještě nevím,“ zamumlal Harry. Věděl, že jestli chce najít Sala, měl by zůstat tady... „Ještě si to promyslím.“ Rozhodl se zařídit podle toho, jak bude v hledání postupovat.

„Ale, Harry...“ Ginny chtěla něco namítat, Ron do ní šťouchl. Naštvaně se na něj podívala, ale už mlčela. Harry si šel pro učivo, dole u stolku před něj Hermiona položila tlustou roli pergamenu, Harry v duchu zasténal. Tohle bude psát ještě zítra. Ale pamětliv svého rozhodnutí, dělat svému milenci jen radost, zaťal zuby a sáhl po svitku.


„K zadáním jsem ti napsala, dokdy by měly být hotové, takže na něco máš víc času. Ale do pondělka toho máš i tak dost,“ poukázala Hermiona. Harry se na ni vděčně usmál.

„To mi pomůže, děkuju. Jsi moc ohleduplná, Miono,“ poděkoval jí a dívka málem padla do mdlob. Harry – ani Ron - jí nikdy za pomoc při úkolech takhle nepoděkovali. Začínala s Ronem souhlasit, doba, strávená v nevědomí, na jejich společném kamarádovi zjevně opravdu nechala stopy. A to nevěděla ani to nejpodstatnější.

K ničemu dalšímu se Harry nevyjadřoval, tak sáhla po svých úkolech. Ale ať se soustředila, jak chtěla, nedokázala vymazat myšlenky na Malfoyův dopis před pár hodinami. Celkem chápala, proč si nepřeje, aby o tom říkala klukům, nejsou ohledně Malfoye objektivní... No, s Harrym si není jistá už ani tímhle... Ale vrtalo jí hlavou, proč o tom chce zmijozelský princ mluvit právě s ní. Celé roky jí nadával, ona mu zlomila nos... Váhala s odpovědí. Lákalo ji, vyslechnout si, co jí chce, druhá – logická – část ji varovala, ať si nehraje s ohněm... Svářily se v ní dva názory a ona nevěděla, pro který se rozhodnout.


Harry konečně dopsal čtvrtou a poslední esej do Lektvarů – s kterými začal hned, aby je měl z krku – sáhl po Přeměňování a hned první téma jej praštilo do očí tak silně, že se mu vybavila dávná vzpomínka...

Zvěromagie.

Toto téma před tisícem let nebylo součástí školní osnovy natolik podrobně jako v současnosti. Mnoho studentů o ni projevilo zájem, ale tehdy to bylo nové a náročné a protože zvěromagie byla součástí až sedmých ročníků, pokračovali v jejím studiu žáci až po škole, když si našli dobrého učitele. V Bradavicích dostali pouze základy, teorii.

I Salazar byl zvěromág. A Harry si vybavil jeho zvířecí podobu, z čehož následně upadl do šoku.

Salazar byl hadem.

Jeho milovaný se měnil... v baziliška.


Hermiona se jen napůl soustředila na svou úlohu do Přeměňování, když vedle sebe uslyšela šokované zalapání po dechu, které ji vyrušilo z přemítání ohledně Malfoyova divného vzkazu.

Vzhlédla, spatřila úplně bílou Harryho tvář... A naprosto ji ohromilo, když se její nejlepší přítel skácel v mdlobách ze židle.


Komentáře

Celkem 10 komentářů

  • jasmínka 28.07.2017 v 05:03 Moc zajímavá povídka. Ale kdyby Harry Sala ve druháku zabil v jeho zvěromágské podobě,tak by se snad jeho kouzelný portrét pohyboval. To jsem
    moc zvědavá, jak to bude dál.


  • Kilia Ice 28.07.2017 v 08:09 Hurá. Už som sa nevedela dočkať pokračovania. A teraz zase odznovu :D úžasná časť. Žeby Bazilišek pod hradom bol Sal? Ach prečo to musíš takto zakončiť? Už sa teším na pokračovanie :D :D Snáď bude čoskoro ^_^


  • Kilia Ice 28.07.2017 v 08:09 Hurá. Už som sa nevedela dočkať pokračovania. A teraz zase odznovu :D úžasná časť. Žeby Bazilišek pod hradom bol Sal? Ach prečo to musíš takto zakončiť? Už sa teším na pokračovanie :D :D Snáď bude čoskoro ^_^


  • Tsin 29.07.2017 v 16:29 Wooow úžasné!!! :3 těším se na pokračování!! :D


  • sisi 29.07.2017 v 20:13 On ten bazilišek v tajemné komnatě by za tisíc let zešílel samotou, tak si myslím, že si našel společnost a Harry zabil jeho dědice, protože Sal musel mít čuch na lumpárny a jako svého dědice neuznal Toma Rolvoje. Možná některé z mláďat, nebo jen iluze padly pod nebelvírovým mečem. Jestli totiž Sal je nyní baziliškem, asi někde v klidu u tepla za kuchyňskými komíny spí a nechá si zdát sen o sladkém shledání. Harryy bude chodit po slepení a volat: Sssssallazzzzzarrree, lásssssko? hadím jazykem a pod pláštěm Antiocha Pewerella. :-) Snape bude bledý vztekem, kdo se mu to toulá po chodbách, ale nikoho neuvidí a uslyší jen hadí sykot, tak mu svitne a bude. Tak si to představuji, než bude pokračování. Moc se těším na další vyprávění o dobrodružství mladého Pottera ve škole.


  • Markéta 07.08.2017 v 08:02 Nádhera, moc se těším na pokračování.


  • Zami 10.08.2017 v 21:48 Originální příběh. Skvělý, úžasný.
    Asi jsem divná, když jsem se na konci smála a potom volala: Obraz se nehýbal. Ještě máš naději. Osud se jim teda vysmívá do obličeje. On nejspíš málem zabil svou velikou lásku, která na něj čekala tak dlouho.
    Nevím jak vám, ale fakticky jsem se hrozně smála. Oni teda měli štěstí.
    A ten komentář jak Harry volá na Salazara ve sklepení pod neviditelným pláštěm. To taky nemělo chybu, napadají mě suprové situace na tento komentář, které nemají chybu.


  • Zami 10.08.2017 v 21:57 Jen tak dál. :) Jak tam Harry odpadl. Zajímá mě jaká bude další kapitola. Až se probere jsem zvědavá co jim řekne aniž by řekl pravdu proč odpadl.


  • mamba 16.08.2017 v 20:42 hezký, úplně to vidím, ikdyž jsem zjistila že jsem tu omylem, já ráda HP/SS, ale zajímá mě jak to bude pokračovat dál, těším se a díky ;-)


  • jill 24.08.2017 v 16:14 Ahoj už hodně dlouho hledám nějaké ty povídky na pár HP/ SZ ale zatím se mi moc nepoštěstilo. Až teď na tomhle blogu a jsem za to ráda, protože píšeš naprosto úžasně. Nejvíc mě dostala ta scéna s tím jak Harry vzpomíná na to jak zabil baziliška :D. Už se těším na další kapitoly :)


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?