Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

6. Pod pláštěm noci

Publikováno 13.08.2017 v 00:01 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 151x

Harrymu dochází, že se ukvapil a Hermiona má schůzku...

Harry! Harry, co je s tebou?

Slyšel ty hlasy jako z velké dálky, pomalu se přibližovaly, procital. Když otevřel oči, zjistil, že leží na gauči ve společence a kolem něj stojí, případně sedí jeho přátelé a spoluhráči z týmu.

„Co se stalo?“ zeptal se zmateně.

„Omdlel jsi, Harry,“ pronesla Hermiona ustaraně. „Asi se ještě necítíš dobře, měl bys jít za madam Pomfreyovou...“

„Ne, to není třeba,“ bránil se Harry, k pobavení celého týmu, kde všichni dobře věděli, že aby ho bez odporu dostali na ošetřovnu, musel by být svázaný, anebo v bezvědomí. To druhé byla vždy bezpečnější volba.

„Hele, kámo, příští víkend je zápas. Do tý doby musíš být v pořádku!“ nařizoval mu Ron, z pozice kapitána týmu. „Běž na ošetřovnu. Ať nesletíš z koštěte.“

I ty, Brute?“ zeptal se Harry, nevěřícně zírajíc na Rona.

Hermiona se začala chichotat, když Ron nasadil nechápavou tvář.

„Kdože?“ otázal se.

„To je mudlovská věc, Rone,“ povzdechl si Harry a hrabal se z gauče. „Už je mi fajn.“

„Ale, Harry...“ začala protestovat Hermiona, než zvýšil hlas: „ŘÍKÁM-ŽE-JE-MI-FAJN!“

Tohle umlčelo nejen Hermionu, ale i zbytek klubovny. Všichni se na Harryho dívali trochu znepokojeně. On si jich ale nevšímal, vrátil se ke svým úlohám a mlčel, dokud je nedokončil.


Přemýšlel.

Poměrně brzy si uvědomil, že bazilišek, kterého zabil, nemohl být jeho milovaný. Sal by ho poznal... Tedy, tomu se snažil věřit. A neposlouchal by Voldemorta, věděl by přece, že není jeho dědicem. A nevraždil by studenty. Ale především... už za jeho (Alekova) života obýval hrad, především podzemí, bazilišek, jménem Rani.

'Zabil jsem Raniho,' pomyslel si Harry nešťastně. Zároveň se mu hrozně ulevilo. 'Sal mě prokleje, až ho najdu. Tohle mi neodpustí.' Pamatoval si, jak ho oba měli rádi, i ostatní Zakladatelé a studenti.

Málokdo ví, že bazilišek má schopnost překrýt svůj nebezpečný pohled průhlednou blankou, aby nemohl ublížit. Stahuje ji, pouze když je na lovu. Tehdy ve druhém ročníku zřejmě věřil, že může uvnitř hradu lovit, kdoví, co mu Voldemort v Ginnině podobě napovídal... Rani měl děti rád, nikdy by nikomu neublížil. A musel tam dole být osamělý, celá ta staletí, možná proto snadněji uvěřil Zmijozelovu 'dědici'...

Povzdechl si, ani si nevšiml, že přitom jeho přátelé zase zpozorněli a prohlížejí si ho starostlivými pohledy.

Najednou nechápal, jak ho mohlo napadnout, že zabil Sala. Kdyby se to stalo, nabral by bazilišek lidskou podobu, jak se zvěromágům stává... Nehledě na obraz, který by ožil... Harry si v duchu vynadal, za svou ukvapenost. Zastyděl se za sebe. Musí se vzpamatovat.

Neustále, i při večeři, kdy naprosto nevnímal, co jí, Harry uvažoval o tom, co mu řekli Zakladatelé. Rowena ho navigovala dolů, do nitra hradu, mluvila o podzemních komnatách... 'Že by Tajemná?' pomyslel si Harry cestou do nebelvírské věže. 'Dávalo by to smysl... Doufám, že se mi vybaví víc, už si fakt moc nepamatuju... Vzpomínám si, jak jeho komnaty vypadaly, ale už ne to, kde byly...'

Okrajově vnímal, že Ron vedle něj něco vypráví, ale neposlouchal ho. Rozhodl se, že půjde hned do postele, vyčistí si hlavu a snad se mu bude něco zdát.

Přátelé byli dost překvapeni, když jim tak brzy dal dobrou noc, ale nebránili mu. Hermiona prohlásila, že „spánek posiluje, tak dobrou, Harry,“ a věnovala se dál Ginnině vyprávění o něčem, Harry netušil o čem. Všiml si, že si mladá zrzka sedá pořád k němu, háže po něm očima, ale protože jeho srdce naprosto opanovaly dávné a znovu probuzené city k Salazarovi, nezareagoval tak, jak čekala, když mu 'házela udičku'.

Kdepak. Jestli se Harrymu něco vybavilo opravdu dobře, byly to soukromé chvíle se Salem. Kdykoliv mu něco z toho vyvstalo v mysli, musel se červenat. Sal dokázal být vášnivý, hravý i něžně opatrný, zvláště v chování k němu. A Harry – tehdy Alec – sám byl rovněž náruživým, dychtivým milencem, no, s přítelem jako byl Sal, ani nebylo divu. Takže scény, které se mu připomněly, působily na jeho hormony naplněné mladé tělo jako pěkně silný Lektvar vášně. Začínal se smiřovat s denodenní ledovou sprchou... dokud nenajde svého milovaného Zmijozela. Ušklíbl se. Nechtěl si malovat, jak bude vypadat jejich nové setkání, ale občas se neubránil... Tušil, že se vášnivých okamžiků nejspíš zase brzy dočká. On sám je už teď jako sopka před výbuchem a Sal, který na něj čeká tak dlouho...

Snažil se nemyslet na to, jak se Sal udržel celých tisíc let, nemůže přece takovou dobu žít jako mnich... Možná přece jen aspoň jednoho potomka měl. Třebaže je jeho zvěromágskou podobou studený had, Sal byl vždycky vášnivého založení, v posteli rozhodně. Zdálo by se to v rozporu s jeho schopností chladně uvažovat, téměř ledově se ovládat... Harry mu to záviděl, on sám až příliš snadno vzplane a rozčílí se. Dokonce i jako Zmijozel byl před tisícem let poměrně horkokrevný.

Do postele šel s úsměvem. Nikoho si nevšímal od chvíle, co jim dal dobrou noc, takže ho nechali být, dokonce i Seamus a Deanem, kteří bývají nejneodbytnější.

Lehl si, upřel oči na nebesa, než je zavřel, usmál se sám pro sebe. Pak se ponořil do meditace. Klid duše i mysli ho velmi brzy vtáhl do náruče spánku.


Hermiona stála ve sprše a uvažovala opožděně nad tím, jestli neudělala chybu. Před večeří totiž rychle napsala krátkou odpověď Malfoyovi a po jídle ji odeslala.

Krátký souhlas se schůzkou a upozornění, že mu i tak nevěří. Letmou myšlenku na to, že by se to mohlo zmijozelského prince dotknout, rychle zahnala. On se přece nemůže její nedůvěřivosti divit, no ne?

Před určeným časem, když už její spolubydlící spaly, zpod polštáře vytáhla neviditelný plášť, který si tajně vypůjčila z Harryho kufru. Ohledně Malfoye sice byla – aspoň si to o sobě myslela – objektivní, ale jisté nedůvěře se neubránila, jakkoli nemá v povaze podezírání.

Doufala, že bude mít štěstí a nenatrefí na profesora Snapea, ten má na studenty pod neviditelným pláštěm extra čich, jak usoudila.

Měla štěstí. Cestou potkala jen Protivu, ten ji ale nevnímal, zrovna maloval brnění ve druhém patře na odporně jásavě růžovo... Se soucitem Hermioně blesklo hlavou, že ti, kteří dostanou za trest ta brnění vyčistit, si pořádně máknou.

Tiše vystoupala po schodech na Astronomickou věž, napřed se vydýchala a snažíc se zklidnit své nervózní srdce, které splašeně tlouklo, opatrně vystoupila ven. Dveře kdosi nedovřel, takže už na hodbě ležel lehký sněhový poprašek. Momentálně nesněžilo, ale zima byla pořádná.

Na věži nikdo nebyl. Stáhla se do rohu a vyčkávala, přišla v značném předstihu. Na moment si pomyslela, jestli to není lest... Pro jistotu vytáhla hůlku a zahladila stopy, které ve sněhu nechala, pak na sebe seslala ještě zahřívací kouzlo. Už zbývalo jen čekat.

Zřejmě nebyla jediná, kdo preferoval včasný příchod, protože už za pár chvil, deset minut před určeným časem vrzly dveře. Hermiona zpozorněla, dveře se otevřely dokořán.


Draco Malfoy, využívajíc své postavení prefekta na obchůzce, stoupal po schodech na Astronomickou věž, kde ho měla očekávat ta mudlovská šm- ‚Ne, tak jí nemůžeš říkat,‘ okřikl se v duchu. ‚Rozhodně ne, když po ní něco chceš.‘

Zvažoval, jak jí celou svou věc podá. Spoléhal se na její logický úsudek, ale nebyl idiot. Grangerová je věrnou kamarádkou Chlapce, který přežil, jakkoli divně se teď chová, je to pořád její přítel, tudíž a protože... Bude-li mít ta holka dojem, že na toho nebelvírského pošuka něco kuje, nepomůže mu, i kdyby prosil… Což neudělá, ujistil sám sebe v duchu.

Její poznámka u vzkazu, že na schůzku přijde, ho nepřekvapila. Trochu se ho dotkla, ale i přes své malfoyovské ego si férově přiznal, že nikomu z Nebelvíru nikdy nedal důvod mu důvěřovat. Takže nakonec nad větičkou ‚Neuraž se, ale nedůvěřuju ti,‘ mávl rukou a zadoufal, že se mu povede ji přesvědčit.

Tak, poslední schod. Je tu. Doufal, že ona už dorazila, on přišel přesně na čas a nechce se mu mrznout venku, jak si všiml, zase začínalo sněžit. Potichu otevřel vrzající dveře – v duchu dodatečně zanadával na toho mizeru Filche a vykročil na zasněžený ochoz Astronomické věže. Přitáhl k sobě těsněji plášť, rozhlédl se. Pocítil jisté zklamání, když nikoho neviděl.


Komentáře

Celkem 6 komentářů

  • Kilia Ice 13.08.2017 v 08:55 Konečne je tu pokračovanie. Už som sa nemohla dočkať. Snáď bude čoskoro ďalšie :D úžasná poviedka. Som zvedavá ako dopadne stretnutie Draca a Hermioni a tiež sa teším kedy konečne budú Harry a Sal spolu :D


  • arya 13.08.2017 v 10:07 boží doufám že to dopadne dobře ,pořád sem nahlížím kdy bude nový díl díky moc


  • Zami 14.08.2017 v 09:10 Konečně nový díl! Díky. :)
    Tvoje příběhy jsou prostě úžasný. :D


  • sisi 14.08.2017 v 14:36 Děkuji za novou kapitolu, je osvěžující, když si v klídku, doma a po práci mohu přečíst slibně se rozvíjející příběh. Harryho čeká dobrodružství při hledání zakladatele a životního druha a Hermionu zakázané dostaveníčko na astronomické věži. Je poněkud komické, že se všichni schází zrovna tam a nikdy tam není přecpáno. Možná za to tentokrát může hrozná zima a sníh, možná pan školník, nebo profesoři hlídkující na chodbách. Každopádně ještě jednou dík a poklona uctivá za krásnou kapitolu.


  • market 16.08.2017 v 11:46 Super díl, moc se těším na pokračování.


  • mamba 16.08.2017 v 20:51 doufám, že se přísun čtiva nějak neblokne?! jinak dobrý, se těším, až se Hermiona odhalí, si Draco asi sedne na... :D


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?