Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

7.Přítelkyně nebo holka?

Publikováno 28.08.2017 v 00:01 v kategorii Pohádka o spícím hadovi, přečteno: 242x

Hermionina schůzka s Malfoyem má své následky... ------------------------------------------------------------------------ Děkuji za vaše komentáře, jsem ráda, že se povídka líbí. Taky vítám nové čtenáře - Zami a Jill. Vítejte u mě. Jill, díky za upozornění té 'časové anomálie' nesmazala jsem původní verzi věty. Už je opraveno. Věnováno Kilie Ice, Arye, Zami, Sisi, Market, Mambě (z komentáře nepoznám, jestli jsi holka) a Jill.

Přitáhl k sobě těsněji plášť, rozhlédl se. Pocítil jisté zklamání, když nikoho neviděl.


S nadějí si pomyslel, že dívka možná dojde hned po něm, ale po pěti minutách začínal pochybovat. V počínající vánici se mu nechtělo čekat… Znova se porozhlédl, povzdechl si (zklamaně) a otočil se ke dveřím. Pak si všiml… Tamhle něco… Na tom rohu se mu zdálo něco divné. Pak ho napadlo se ozvat: „Co by váš kamarád řekl na uloupení toho jeho neviditelného pláště, slečno prefektko?“

Nepřekvapilo ho, když se vzápětí v rohu ukázala dívčí hlava, s tvářemi rudými zimou. Drze se zeptala: „Proč myslíte, že mi ho nepůjčil, pane prefekte?“

„Protože jemu bys musela vysvětlit, na co ho potřebuješ, Grangerová,“ uculil se Draco vychytrale.

„Máš bod,“ uznala okamžitě a oklepala se. Náhle ucítila příliv tepla, užasle pohlédla na blonďáka. „Díky,“ zamumlala.

„Tedy, ne že by tu nebylo příjemně, ale co kdybychom se přesunuli na trochu teplejší místo?“ navrhl Draco. „Přinejmenším za dveře.“ Ukázal na myšlené dveře a vyrazil napřed.

Hermioně nezbylo, než ho následovat, pokud opravdu nechtěla zmrznout.


„Tak, cos chtěl, Malfoyi,“ začala, sotva se usadila na vyčarované židličce. Tím, jak mladík zvedl obočí, jí neodbytně připomněl Snapea… Znovu si řekla, že na té fámě, že je onen profesor jeho kmotrem, pravděpodobně bude něco pravdy.

„Jak jsem napsal do vzkazu, chci mluvit o Potterově divném chování dnes na chodbě. Nečekám, že mi hned všechno vyklopíš, ty nevěříš mě a já zas tobě. Ale jsi z Nebelvíru pravděpodobně nejinteligentnější. Tak jsem se chtěl zeptat, co si myslíš o tom, co Potter říkal.“

Hermiona se na chlapce překvapeně podívala. „Máš na mysli ty řeči o nečistokrevnosti Temného pána?“

Přikývl. „Odkud toho Potter tolik ví? A proč tak najednou obrátil, dřív by tasil hůlku dřív než Weasley… Obzvlášť na mě.“

„Nevím,“ zamračila se. „Co se týče tvé druhé otázky, nemám odpověď. Ale rozhodně ti můžu říct, kde přišel k těm vědomostem o Volde…“

„Neříkej to jméno!“ zasyčel Draco. Protočila oči.

„Je to jen jméno, Malfoyi a dal si ho sám, aby nikdo neznal to pravé.“

„Proč?“ nechápal mladý Malfoy.

„Protože není čistokrevné,“ vysvětlila mu Hermiona a hůlkou napsala ohnivým písmem do vzduchu tři slova:

TOM MARVOLO RIDDLE

Pak mávla hůlkou, písmena se přesunula a vytvořila jiná tři slova:

JÁ LORD VOLDEMORT

Aha,“ udělal Draco. „Takhle vzniklo to, co teď používá jako jméno. Ale i tak, kým teda byl?“

Vyhledala jsem si ho ve starých bradavických ročenkách,“ vysvětlila. „Harry mi řekl to jméno a já pátrala. Byl zmijozelským primusem za rok 1959, byl oceněn za služby škole… Syn čarodějky a mudlovského otce. Odmítal nosit jméno mudly, proto si vymyslel něco jiného. Harry se to dozvěděl už ve druhém ročníku. Ale jak, to by ses měl zeptat přímo jeho. Proč se stal tak zlým, těžko říct. Proč je proti mudlům, když má z poloviny jejich krev, taky nevím. Možná mu mudlové ublížili, natolik, že je bytostně nenávidí… Ale snažit se kvůli tomu zničit dva světy… mi přijde přehnané. Nediv se, že jsem proti němu.“

Nedivím,“ hlesl Draco. „Nelíbí se mi, co ten zmetek dělá mé rodině. Otec býval jiný, když jsem byl dítě,“ svěřil se najednou. „Ale brzy po tom, co jsem nastoupil sem, se začal chovat divně. Začal mluvit s matkou o starých časech, do našeho domu začali přicházet častěji jeho přátelé, začali se chystat na JEHO návrat…“

Možná nejsem ta pravá, komu bys tohle měl říkat,“ zarazila ho Hermiona. „Proč jsi nešel rovnou za ředitelem?“

Protože mu nedokážu věřit,“ otřásl se Malfoy. „Jsem Zmijozel, Grangerová, poznám, když někdo s lidma manipuluje. On to jen schovává za úsměvy a laskavost. Možná je v jádru dobrý člověk, ale jeho život a úsudek řídí válka s Pánem zla. Když je mu něco podezřelé, bude to považovat za úskok. Občas mám dojem, že by pasoval spíš do Zmijozelu. Nemůžu si pomoct, prostě mu nevěřím.“

Zajímalo by mě, o kom můžeš říct, že mu věříš,“ ucedila Hermiona zamyšleně. Nevšimla si, jak zvláštně se na ni blondýn podíval a pak se sám zamyslel.


Dal jsi mi dost podnětů k zamyšlení, Malfoyi,“ pronesla Nebelvírka po delším tichu. „Takže se tě ptám… proč to říkáš mně? A co ode mě vlastně žádáš?“

Když k ní Draco zvedl oči a jeho pohled se vnořil do jejích očí v barvě roztopené čokolády, pocítil kolem žaludku příjemné rozechvění… které ho velice znepokojilo. Ale nedal na sobě nic znát a tiše řekl: „Chtěl bych si o tom všem promluvit s Potterem… Bez rizika, že mě ihned prokleje. Rád bych tě použil jako prostředníka. Či vyjednavače, jak si to přebereš. Mí přátelé a já máme své představy o životě. Jen se příliš neshodují s plány našich rodičů. Největší ikonou světla – kromě Brumbála – je právě Potter. Chci vědět, jak se na to dívá on. A jestli by nám byl ochotný… nějak pomoct.“

Chceš domluvit schůzku s Harrym,“ pochopila to správně Hermiona. „Pokusím se. Víš, obvykle bych byla první, kdo bude chtít ukončit všechny ty spory a souboje mezi vámi, ale… Nejsem si jistá, že to půjde snadno, i přesto, co si Harry dneska zjevně myslel. Co se vrátil z ošetřovny, připadá mi na něm něco divné. Nejdřív mě napadlo, jestli se nezamiloval do Zmijozelky, ale… nic tomu neodpovídá. Netuším, kde se v něm vzala ta touha po kolejní rovnoprávnosti.“

Tím chceš říct, že jeho smýšlení, jakého jsme byli svědky dopoledne, je čerstvého rázu?“ optal se Draco zmateně.

Myslím, že je to následek toho lektvaru,“ řekla Hermiona neprozřetelně, pak vzhlédla. „Což je z mého pohledu pozitivní změna. Dokud se nebude chtít přátelit s Voldemortem, stojím za ním.“

A co kdyby chtěl,“ vyzvídal Draco pobaveně.

Tak ho vezmu po hlavě pánvičkou,“ oznámila mu dívka vážně, v paměti scénu z jistého animovaného filmu, který musela nedobrovolně shlédnout o prázdninách osmatřicetkrát, protože jí občas bylo svěřeno hlídání malé sestřenky. „Pak ho přivážu k židli a budu do něj hučet tak dlouho, dokud nezmění názor.“

Úplně to vidím,“ přikývl Draco s vážnou tváří. Pak se zlomil smíchy v pase.

Když se o pár chvil později rozloučili, říkal si, že snad nikdy v životě se nikomu tak neotevřel. Jakkoli chtěl být v hovoru s Grangerovou nad věcí a působit jako obvykle nadřazeně, zjistil, že když je s tímhle děvčetem sám, je víc sám sebou. Tím, kým by chtěl být. I přes vážnost situace se bavil jako nikdy.

Škoda, že nejsi čistokrevná,“ zamumlal si Draco pod nos, sledujíc, jak dívka odchází.


Harry ležel v posteli a zkoušel si vyčistit mysl. Samozřejmě obklopil své lůžko kouzly soukromí, pro případ, že se mu bude něco zdát... Nechce nikoho vzbudit.

Zaháněl myšlenky na předešlé pokusy, tehdy v páťáku byl vždy rozrušený Snapeovými útoky na jeho mysl i vizemi od Voldyho... Teď je to ale jiné. Takže teď ležel, soustředil se na dýchání, jak mu to radila jedna kniha, kterou objevil v knihovně. Nešlo sice o Nitrozpyt, ale kniha se jmenovala stručně - Jak meditovat.

Postupně se Harryho tělo uvolňovalo, do té doby si ani neuvědomil, jak byl napjatý a nastražený. Okrajem svého vědomí cítil, jak ho obklopuje všudypřítomná magie, jakoby v ní přímo plaval. Cítil její laskavost, pečující dotek... bylo mu tak skvěle, jak už dlouho ne. Nesnažil se o probrání, tušil, že se nachází přesně v tom klidovém stadiu, o jaké se snažil. Tak v myšlenkách oslovil magii, poprosil, aby mu pomohla najít stopy k jeho lásce, ať je, kde je.

Pak si jen užíval kolébání ve vlnách magie, která ho chovala jako dítě... Až usnul.


Náhle stál na podivném místě. Trochu připomínalo tu děsivou místnost na Odboru záhad, tu, kde ztratil Siriuse... Byla stejně potemnělá. Ale chyběl Oblouk, i vyvýšenina, na níž stojí. Harry měl dojem, že naopak stojí dole, v mírné prohlubni. Bylo tam podivně chladno...

Když sebral odvahu a udělal krok vpřed, místnost prosvětlila záře pochodní, zřejmě očarovaných. V tu chvíli Harry poznal, kde je. Chladná kruhová místnost bez oken byla halou Salazarových podzemních komnat. Vcházelo se z ní do samostatných místností.

Hala vypadala trochu jako hodiny. Na šesté hodině se vcházelo do haly – vstupující samozřejmě musel znát heslo. Dveře na třetí hodině byly k nejsoukromějším komnatám, obýváku, dvěma ložnicím, koupelně a malé kuchyni. Protější dveře, na deváté hodině, zase vedly do knihovny a pracovny. Samotná knihovna byla veliká, obsahovala nepřeberné množství starých knih, dokonce prastarých svitků. O pracovnu, která s ní sousedila, se postupem času začal Salazar dělit s Harrym.

A poslední dveře, na hodině polední – či půlnoční, jak si to kdo vezme – byl vstup k Raniho hnízdu a taky tajný východ z hradu.

A ona prohlubeň, kde Harry stál, se ve skutečnosti ukázala být středem místnosti, z kterého se stoupalo po pár schůdcích ke každým dveřím. Kolem dveří byly ke stěnám připevněny kouzelné pochodně.

A v jejich světle Harry vykročil k jedněm dveřím.

Vtom se probudil.


Harry, vstávej!“ cloumal s ním někdo.

Okamžitě poznal, kdo to je a snad nikdy neměl takovou touhu toho dotyčného obejmout... prsty kolem krku.

„Rone!“ zasyčel, že ani Rani by se za to nemusel stydět. „Něco se mi zdálo!“

Oh!“ Zrzavý Nebelvír nevěděl, jak se má tvářit. „Promiň, kámo. Jdeš na snídani?“ zabrousil na své olíbené téma.

Harry se v myšlenkách zatoulal ke svému zvláštnímu snu. Magie ho navedla k Salovým komnatám v podzemí. Říkal si, že na tom něco je. Přál si ještě usnout a zkusit se napojit na ten sen, ale... už věděl, že znova neusne. Meditace mu pomohla se uvolnit a on se probudil odpočatý a svěží. Slíbil si, že to zkusí zase večer, třeba mu magie ukáže víc.

Teď beze slova odhodil deku a vstal. V koupelně se rychle osprchoval, oblékl a vyrazil za Ronem. Během snídaně opět vzpomínal na Salův byt. Sen mu hodně připomněl. Toužil se po snídani vytratit, jít rovnou do druhého patra, do Uršuliny koupelny... Vtom ho něco trklo.

Salazar přece nemohl chodit do svých komnat přes koupelnu! Tajemná komnata nebyla vždy tajemnou, když o ní věděli ostatní Zakladatelé. Musel někde být ještě jiný vchod. Ale kde?

S touhle otázkou v hlavě se Harry nenápadně rozhlížel po Velké síni. Většina profesorů chodí do Síně přes tu zadní místnost... Pamatoval si ji ze svého čtvrtého ročníku. Škoda, že byl tehdy tak rozrušený Turnajem, neprohlížel si ji. No, nemohl tušit, že to bude potřebovat. Vlastně si pamatoval jen vitríny s nablýskanými poháry. Povzdechl si, ani si nevšiml, že tím u Hermiony a Ginny vzbudil pozornost. Ron, jako obvykle se v tuhle dobu zabýval jen jídlem. Nevnímal nic víc, než plný talíř.

Každopádně si Harry řekl, že by měl prozkoumat tu místnost, přiléhající k profesorskému stupínku. Ale protože není idiot (přestože si to jistí černě odění profesoři lektvarů zarytě myslí), poradí se napřed s mapou... Nenápadně se dotkl kapsy, kde ještě pořád cítil Pobertův plánek.

Dojedl a vstal, aby se vrátil do věže. Okamžitě ho zastavil Hermionin hlas: „Harry! Kam jdeš?“

Neochotně se na ni otočil, tohle ho připravovalo o čas... „Zpátky do věže. Mám toho hodně na práci.“ Pak se otočil a rychle odešel, než stačila jeho kamarádka něco říct.

Chová se divně,“ ozvala se Ginny ublíženě. „Už se na mě ani nepodívá!“

„To má kliku,“ broukl Ron s plnou pusou. Ginny na něj přísně pohlédla.

Ty se do toho nepleť! Vůbec tomu nerozumíš! Že ty nemáš žádný milostný život, neznamená, že tě budu napodobovat!“ štěkla na něj šeptem. „Hleď si svého!“

„Hledím si svého!“ obořil se na ni Ron uraženě. „Na tyhle věci jsi ještě malá! A Harry je můj kamarád!“

Zrzavá dívka si odfrkla, ale už se dál nevyjadřovala. V téhle věci by se se svým bratrem jen do krve pohádala, také si nehodlala jeho protestů všímat. Však on přijde k rozumu. Možná až si bude brát Harryho, tak ji vezme vážně. Do té doby se může tvářit naštvaně, jak chce. Ona si taky bude 'hledět svého'. To jest svádění Harryho Pottera.


Harry, skrytý za hradbou závěsů u své postele, už pečlivě prohlížel Plánek. Věnoval pozornost především Velké síni a přilehlým oblastem. Tam postřehl cosi, jako tajné chodby. Přejel si dlaní po čele, hlava ho zase začínala bolet. Matně si vzpomínal, že by tam mělo být točité schodiště a chodba, rozvětvující se do čtyř různých směrů. Jeden vedl dolů, to musel být ten přístup k Salazarovým komnatám... Zasténal a padl tváří do polštáře. Nevybavoval si víc. Musí se tam podívat. Horší bude, vyčíhat si tu správnou chvíli. Síň je věčně plná lidí... Možná, že v noci...

Pevně se rozhodl. Dnes v noci prozkoumá místnost za Velkou síní. Když to půjde...


Hermiona mezitím uvažovala, jak má říct Harrymu o Malfoyově návrhu. U snídaně postřehla Zmijozelův letmý pohled, když neznatelně zavrtěla hlavou, blonďák se zamračil a stočil oči jinam, aby nepoutal pozornost.

Bylo skoro k nevíře, že si toho nevšiml nikdo... kromě Rona. Právě se natáhl po míse s párečky, když mu zrak zabloudil ke zmijozelské tabuli, tak byl svědkem té němé komunikace mezi 'fretkou' a Hermionou. Zrudl vzteky a jídla už se nedotkl.

„Co to bylo?“ vyštěkl na dívku po příchodu do klubovny, sotva za nimi zapadl obraz Buclaté dámy. Hermiona se na něj napolo nechápavě a napolo dotčeně zadívala.

„Co bylo co?“ zeptala se.

„Mrkalas' na Malfoye!“ vykřikl pobouřeně. „Já tě viděl!“ Místnost okamžitě ztichla.

„Nevím, cos viděl,“ pronesla Hermiona chladně, „ale těžko jsi mohl vidět, jak mrkám na Malfoye, protože to se nestalo.“ Otočila se na podpatku a zamířila do dívčích ložnic. Měla v úmyslu pokračovat s úkoly, které včera nedodělala. A Ronovo chování se jí dotklo.

'Dělá, jakoby mezi námi něco...“ pomyslela si, než ji kdosi hrubě chytl za paži a otočil. Trochu to s ní otřáslo. Zvlášť, když v tom někom poznala Ronalda.

„Co to...“ chtěla se do něj pustit, ale nenechal ji promluvit.

Vím, co jsem viděl, Hermiono,“ řekl tiše, ale tak naštvaně, že se poplašeně odmlčela. „A nelíbí se mi, že moje holka dělá oči na tu zmijozelskou fretku!“

Tohle prohlášení Hermionu natolik rozhodilo, že na Rona jen bezmocně vytřeštila oči. Teprve, když si uvědomila pozornost všech přítomných Nebelvírů, opanovala se. Nejdřív se mu rázně vyškubla.

Nevím o tom, že bych byla tvoje holka, Ronalde!“ zasyčela. „A docela úspěšně pracuješ na tom, abych nebyla ani nic jiného. Pokud něco jsme, tak přátelé! A tobě není nic do toho, na koho nebo co se dívám! Když nevíš, o co se jedná, nepleť se do toho! A teď mě nech jít!“ Prudce se od něj odvrátila a vyběhla po schodech. Uklidnila se, až když za sebou zabouchla dveře od ložnice. Opřela se o dveře a chvíli polohlasem nadávala na zaujatost jistého zrzavého Nebelvíra.


Harry měl stále před očima tu část Pobertova plánku, která ho nejvíc zajímala a plnou hlavu toho, jak ji půjde osobně prozkoumat. Byl napnutý jak guma od praku... Celou svou bytostí toužil Salazara najít, mluvit s ním... Vzpomínal si na jeho lásku a teď ji citelně postrádal. Nemohl se dočkat, až ho krásný Zmijozel znovu obejme... Jednoduše řečeno, stýskalo se mu.

Když si byl jist, že tajný vchod najde i ve spánku, popadl své zbylé učení a chtěl sejít dolů, že půjde do knihovny. Ale sotva otevřel dveře, uslyšel Ronovo absurdní obvinění. Chlad v tónu jejich společné kamarádky mu neušel... Bylo mu jasné, že Ron o ni má zájem, ale je v tom všem tak neohrabaný... A taky tušil, že Hermiona k němu podobné city nechová. Nedovedl si představit, že by tihle dva skončili spolu... Jsou jako oheň a voda a i když se protiklady přitahují a tyto dva živly se celkem dobře doplňují, Harry si byl jistý, že Ron a Hermiona k sobě nepatří.


Počkal, až za rozzlobenou dívkou zapadnou dveře a vyšel ven. Nad schodištěm se skoro srazil s rozlíceným zrzkem. Ten nejdřív sjel ošklivým pohledem jeho učení a pak mu navrhl létání, Harry jen zavrtěl hlavou.

Promiň, Rone, hodně jsem zameškal. Potřebuju tohle dodělat.“ Víc nestačil, protože Ron jen ucedil: „Dělej si, co chceš. Oba jste se zbláznili!“

Jasně...“ povzdechl si Harry, když kolem něj prosvištěla zrzavá, naštvaná rachejtle. S náručí plnou studijních pomůcek odešel do knihovny a setrval tam do oběda. Když se kolem jeho stolku začali trousit ostatní studenti a říkali něco o jídle, vzpamatoval se. Zjistil, kolik je hodin a po chvilce balení to vzdal – knih a svitků měl najednou víc než ráno – a tiše zavolal Dobbyho.

Skřítek se objevil neslyšně, ale než stačil spustit svůj hlasitý jásavý proslov, Harry mu zakryl pusu a řekl tiše: „Rád tě vidím, Dobby. Můžu tě požádat o laskavost?“ Skřítek mlčky pokýval hlavou. Harry odtáhl ruku a usmál se na něj. Pak ukázal na stolek zavalený knihami a pergameny.

Chtěl bych odejít na oběd, ale tohle musím buď odnést a pak zas přinést zpátky, nebo to tu nechat.“

Přeje si Harry Potter, pane, aby to Dobby odnesl do jeho ložnice?“ optal se Dobby.

Nemohl bys to spíš jen očarovat tak, aby se toho nemohl dotknout nikdo jiný než já?“ navrhl Harry. „Abych se mohl po obědě k učení vrátit a nemusel se bát, že mi někdo něco odnese. Vím, že tvou skřítčí magii žádný student neprolomí.“

Dobbyho modré oči se zableskly pochopením. Ukázal prstem na stolek s Harryho učivem, udělal ve vzduchu kruh, stolek obkroužil jakýsi modravý paprsek a zmizel.

Teď může Harry Potter klidně odejít a až se vrátí, najde své věci nedotčené,“ prohlásil skřítek vesele. „Kouzlo nikomu nedovolí, aby se ke stolku přiblížil a cokoli odnesl. Přistoupit může jen Harry Potter, pane.“

Harry mu vděčně poděkoval, Dobby se šťastně usmál a zmizel.

Pak mohl jít Harry konečně k jídlu.


V Síni už našel své rozhádané přátele. Ron seděl sám a Hermioně dělala společnost Ginny. Oba se vyhýbali pohledu na toho druhého, očividně Rona nezchladilo ani dopoledne strávené na koštěti. Jak uslyšel, když se posadil, nepomohlo tomu ani setkání s mladým Malfoyem před obědem. Pokud se stačil Ronald uklidnit, cokoliv, co si mohli s Dracem říct, ho zase vytočilo.

Co se opravdu stalo, mu vyložila Ginny. Ron se vracel z hřiště, promrzlý a sotva stačil uložit koště a zamířit k Velké síni, skupinka Zmijozelů před ní mu okamžitě zkazila náladu, mladý Malfoy se totiž právě něčemu smál a Ron se neudržel, aby po něm neštěkl.

Chytil ho pod krkem a pomocí hůlky se dožadoval toho, aby 'Malfoy neházel očima po jeho přítelkyni, jestli nestojí o kastraci'.

Draco si samozřejmě nedal nic líbit a odvětil mu, že těžko může házet očima po jeho přítelkyni, když žádnou nemá. To Rona nadzvedlo úplně a seslal by na něj pořádnou kletbu, kdyby ho nezarazil příchod dvou profesorů. Čelit profesorce Přeměňování i profesorovi Lektvarů pro něj bylo už moc, celý Nebelvír mu teď jak zazlíval třicet sebraných bodů, tak přál týden školního trestu se Snapem.


Harry Rona soucitně politoval, s pochopením přikývl na těch několik kleteb na Snapea a pak se v klidu najedl. Po jídle se opět vytratil do knihovny, aniž tušil, že tím Hermioně narušil plán, hned po obědě si s ním promluvit.

Ale protože už jí došla trpělivost – a neměla zájem o další Malfoyovy tázavé pohledy, které by si už tak naštvaný Ron zase vyložil kdovíjak – vyrazila za ním a v tichu knihovny mu vyložila pravé pozadí Ronova nepříčetného vzteku.



Komentáře

Celkem 6 komentářů

  • Kilia Ice 28.08.2017 v 09:39 Konečne pokračovanie. Už som sa nevedela dočkať. Ďakujem za krásnu kapitolu. Teším sa na ďalšiu a snáď bude skoro. Som zvedavá ako sa Hermiona spojí s Harrym a co Harry vyvedie. Dúfam, že čoskoro nájde Sala a mohol by o tom povedať Hermione a Dracovi. Bolo by to úžasné. Vážne sa ale teším na ďalšie tvoje kapitoly :D


  • Zami 28.08.2017 v 14:33 Úžasné. ;)
    Ten Harry má teda pech, takoví kousek zbíval a Ron ho probudí. :D
    Nemůžu se dočkat další kapitoly. ;)


  • jill 28.08.2017 v 17:02 Děkuji za přivítání. Tato kapitolka není ani moc dlouhá a ani moc krátká, prostě perfektní. Líbilo se mi jak se Ron hádá s Dracem a Hermionou a jak má Harry oči jen pro svého Zmiozela


  • Nyssa 28.08.2017 v 19:08 Super kapitola! Rozhodne som rada, že sa tu rysuje krásny Dramion pár :D A som zvedavá, kdeže sa nám to ten Sal schováva.
    Ďakujem za túto kapitolu a nedočkavo očakávam pokračovanie :)


  • Market 28.08.2017 v 22:43 Skvělé pokračování. Moc se těším na další díl. Ron je pitomec, určitě něco zesloní...


  • sisi 29.08.2017 v 11:05 Bradavický hrad má mnohá tajemství, Harry na některá jistě přijde s pomocí mapy, nebo Sala. Jedost chytrý, aby si poradil v těžkých situacích. A jak pravil Brumbál, "v Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá." Moc děkuji za novou kapitolu i za věnování. Píšeš moc hezky, dobře se to čte.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?