Slash povídkyFanfiction povídky a archiv

Třetí do páru 1.část

Publikováno 22.06.2017 v 00:19 v kategorii Archiv povídek, přečteno: 133x

Harry Potter najde starý Obraceč času. Nechtěně ho spustí a přenese se do doby, kdy v Bradavicích studovali jeho rodiče. Tam se neplánovaně zaplete... HP/SB/RL

1.část

Harry s povzdechem znuděně zastrčil knihu o Nitrobraně zpět do regálu. Byla napsaná tak nudně, že se mohla podávat místo Uspávacího dryjáku... Z téhle by se nic nenaučil ani za rok, natož do konce vánočních prázdnin. Znova si povzdechl a prohlížel další tituly. Dvě knihy se jménem předchozího autora rovnou přeskočil.

Zoufale chtěl něco najít. Musel aspoň zkusit naučit se Nitrobranu jinak než se Snapem, ty lekce, které mu dával, byly peklo... Musí to přece jít i bez toho, aby měl toho netopýra pořád v hlavě! Kromě toho se tu nudí, Sirius s Remem jsou kvůli Řádu venku, naposled viděl kmotra v létě a Remuse Lupina na konci třeťáku... Weasleyovi přijedou za dva dny a Hermiona dokonce až za týden... aspoň ten volný čas zužitkuje. I úkoly z lektvarů má hotové. Bodejť, Snape aby jim nedal na svátky úkoly... Zašklebil se.

Po delší chvíli narazil na knihu v bleděmodré vazbě, nápis na hřbetu byl setřený... S nadějí ji vytáhl... a zasténal, když mu název uvnitř prozradil, že se kniha zabývá výkladem barev magické aury. Napadla ho zoufalá myšlenka, že se vrátí k tomu nezáživnému autorovi s talentem, uspat své čtenáře.

Zastrčil knihu o aurách zpět... a do něčeho vzadu v regálu narazil. Kovově to zacinkalo. Stoupl si na špičky, nakoukl... Moc toho neviděl, tak se odvážil natáhnout ruku. Zašmátral, bylo to na omak jako řetízek s přívěskem... Sevřel tu věc v prstech a přitáhl si ji. Zavířila trocha prachu, Krátura asi v knihovně moc pečlivě neuklízel... Harry si umínil, že mu domluví. Vycházel s ním líp než Sirius a vlastně než kdokoliv. Jak byl vůči svému pánovi a všem ostatním skřítek nerudný, tak pro Harryho měl jistou slabost a většinou mu nečinilo problém mu vyhovět.

Musel se uchechtnout, když si vzpomněl na krátký hovor z letošního léta, kdy mu Sirius láskyplně vyčetl, že je ke Kráturovi až moc laskavý. Že ho nemusí prosit, aby něco udělal, ať mu to přikáže... Arthur Weasley byl u toho a jen schovával pobavený úsměv za stránkami Denního věštce...

Víc much nachytáš na med, než na ocet, Siriusi,‘ čertil se tehdy Harry, kterému se kmotrovo chování ke skřítkovi prostě nelíbilo.

A ještě víc na hnůj, kam tím míříš?‘ tvářil se zvěromág nevinně. Dobře znal Harryho a jeho domlouvání ohledně tohoto sporného tématu, v kterém stále nebyl ani jeden z nich vítězem.

Teď si Harry pobaveně odfrkl a podíval se do dlaně na svůj úlovek. Poznal v té změti zlatých kroužků Obraceč času. Zřejmě staršího data, nevypadal úplně přesně, jako ten, s kterým ve třetím ročníku zachránili Siriuse... Jal se ho vymotávat z řetízku, jakmile se mu povedlo uvolnit poslední kroužek, Obraceč se začal hýbat.

Ajaj,‘ stačil si Harry pomyslet, když se kroužky začaly samovolně protáčet a jemu se začal rozmlžovat zrak.

Vzápětí Harry Potter z knihovny v Blackovic domě na Grimauldově náměstí zmizel.


Dobře, kde sakra jsem? Je tu tma,‘ uvažoval Harry, stojíc ve tmě. ‚Jsem pořád na ústředí? A v který době?

Nadechl se, ale pořád se neodvažoval promluvit. Nakonec opatrně udělal krok vpřed. A vyděsil se. Po obou stranách vzplály pochodně. Jejich světlo odhalilo dlouhou chodbu, zdi z opracovaných kamenů... Harry se rozhlédl.

„No, to mě...“ zajíkl se šokem.

Byl v Bradavicích!

Jak se mi to povedlo?‘ vrtalo Harrymu hlavou, když kráčel dál, chodbou, která mu připadala dobře známá... Nikde nikdo, ale měl pocit, že brzy dojde někam, kde to zná dobře.

„Aha,“ zamumlal, když zatočil za roh a ocitl se v chodbě s chrličem. Zastavil se. Nevěděl, jestli může pokračovat dál, neví, v jaké je době...

Z přemýšlení ho vytrhl zvuk posouvaného kamene. Podíval se kupředu, chrlič se odsunul a na chodbu vstoupil profesor Brumbál. Vypadal o něco málo mladší, než ho Harry zná, takže odhadoval... Je jen o pár let zpátky? Tak osm? Deset?

„Mladíku,“ podivil se profesor, „kdopak jste? Nevypadáte jako jeden z našich studentů.“

„Já... pane profesore,“ Harry se zarazil, nevěděl, co může říct... „Vypadá to, že jsem se nedopatřením přenesl do minulosti... Ale nevím, jak daleko.“

„Z jakého roku přicházíte, chlapče?“ zajímal se ředitel a blížil se k Harrymu.

„1995, Vánoce, pane.“

„Nuže, mladíku, teď je začátek října 1975,“ sdělil mu Brumbál. „Vrátil jste se tedy pořádný kus zpět. Pojďte se mnou.“ Zamířil zpátky k chrliči, Harry ho omámeně následoval.


Na šálkem čaje se Brumbál znovu rozhovořil. „Protože se nedá určit, pane Pottere, jak dlouho vás zde časová trhlina, způsobená oním Obracečem, ponechá... Zařadíme vás a budete po tu dobu bydlet a studovat zde. Je vám kolik... třináct let?“ odhadoval profesor, prohlížející si Harryho.

„Patnáct, pane,“ zamračil se Harry. „Jenom vypadám mladší.“

„Dobře, dobře,“ usmíval se ředitel. „Předpokládám, že ve své době jste studentem této školy.“

„Ano, pane profesore,“ kývl Harry. „Jsem Nebelvír, v pátém ročníku, zrovna jsem byl u svého kmotra na vánočních prázdninách, když... jsem v knihovně našel ten Obraceč. Spustil sám od sebe.“

„Tyto věci v této době nejsou ozkoušené, nepoužívají se bez povolení... Očividně jedna ze starých, původních verzí, které už jsou ve vaší době zastaralé. Pokud jste zmizel z domu svého kmotra, lze říci, že tento typ je směrovaný, jinak by jste se objevil na stejném místě... “ Brumbál si prohlížel zlatý nástroj, který pro jistotu vložil do dřevěné krabičky. Podal ji Harrymu. „Myslím, že byste ho měl mít u sebe, ale nemůžeme riskovat, že ho někdo najde... Uděláme to tedy takhle. Schránku si necháte u sebe, ale já ji zapečetím, aby to nikoho nepokoušelo. Obraceč bude pro jakéhokoli nálezce nedostupný. Souhlasíte?“

„Ano, pane,“ přikývl Harry. Začínal se obávat – protože až teď si uvědomil, že se nemusí vrátit – že tady uvízl...

„Co když už se zpátky nedostanu?“ nadhodil poměrně zoufale. „Co když tady ztvrdnu roky? Nemám kam jít, nemám tu rodinu!“

„Nepředbíhejme,“ uklidňoval ho ředitel. „Vaši rodiče teď musí být ve vašem věku. Pokud nejste mudlorozený, studují tu. Když mi řeknete jména...“

Harry si vzdychl. Viděl dost filmů, tajně, když ho Dursleyovi nezamkli, se díval od schodů. Takže teoreticky věděl, co by se mohlo stát, jak by mohl ovlivnit minulost, kdyby příliš mluvil. Ale pak se podíval na ředitele. On přece musel vědět, co se může pokazit, ne?

Tak se odvážil.

„Jsem jediný syn Jamese Pottera a Lily Evansové. A Sirius Black je můj kmotr.“

„Tedy,“ zatvářil se Brumbál užasle, „mohl jsem to čekat, jste svým rodičům podobný... Teď to vidím.“

„Jo, Sirius mi vždycky říkal, že jsem celý táta...“ usmál se Harry smutně.

„A vaši rodiče?“ zajímal se starý čaroděj. „Oni to neříkají?“

„Netuším, co mohli říkat,“ pokrčil Harry rameny. „Já... je nepoznal. Osiřel jsem, když mi byl rok. Vyrostl jsem u máminy sestry Petunie.“ Rozhodl se, že Brumbálovi odpoví na všechno. Řekne mu vše, co bude chtít vědět. Aspoň jemu. Třeba bude moct něco ovlivnit, natolik, aby nemusel přijít o rodiče... Chtěl svou rodinu.

„U mudlů?“ zeptal se Brumbál nechápavě. „Proč? Copak se o vás kmotr nemohl postarat?“

„Sirius byl falešně obviněn ze zrady, Smrtijedství a vraždy mudlů. Než jsem ho poznal, strávil dvanáct let v Azkabanu,“ svěřil se mladík. „Ale je... tedy bude... nevinný. Je jediný, koho mám. Tetina rodina... mě nemá ráda, zvlášť strýc Vernon. Nesnášejí magii.“

„Tedy, velice pohnutý osud,“ zašeptal ředitel trochu zaskočeně. „Co vedlo k tomu, aby jste vyrůstal bez rodičů v péči mudlovských příbuzných, když jste mohl být dán do péče kouzelníků? Něco mi říká, že v kouzelnickém sirotčinci byste na tom byl lépe.“

„To VY jste měl dal do péče k tetě, prý kvůli magické ochraně, kterou mi poskytla oběť mojí matky, když se mě pokusil zabít Voldemort,“ řekl Harry a odhrnul si z čela vlasy. Odhalil si klikatou jizvu. „Tohle mi udělala odražená Avada.“

„To není možné!“ téměř vykřikl Brumbál. „Neexistuje štít, který odrazí Neodpustitelnou kletbu!“

„Vy jste ten štít nazval mateřskou láskou,“ namítl Harry. „Maminka si stoupla do rány kletbě, zemřela, když mě bránila. Když Voldemort seslal kletbu i na mě, něco se nepovedlo. Já přežil, on zmizel. Na třináct let se ztratil. V mém čtvrtém ročníku mě unesl jeden z jeho Smrtijedů a díky mé ukradené krvi se při rituálu vrátil. Vy – v budoucnosti – mi věříte, že je zpátky. Ale zbytek kouzelnického světa ne. Mají mě za cvoka, který jen chce pozornost.“ Sklesle si povzdechl.

Profesor Brumbál se opřel v křesle a zamyšleně si chlapce prohlížel. Tento hoch neměl na růžích ustláno... a tato cesta do minulosti mu ještě o něco ztíží život.

„Nuže, chlapče,“ vstal od stolu, „je vám určitě jasné, že se nikomu odsud nesmíte zmínit, že jste cestovatel z budoucna. Nikdo kromě mě nebude vědět, čí jste syn a co se v budoucnu stane. Musíte mi slíbit, že o této věci pomlčíte.“

„Spolužáci se budou ptát. Co jim můžu o sobě říct, když nemůžu zmínit rodiče?“

„Klidně jim povězte, že jste sirotek a žijete u tety, jen snad vynechte jména. Bude lepší, když jakákoliv jména vynecháte. Jak si budete říkat?“

„Musím si změnit jméno?“ podivil se Harry.

„No, pokud nechcete poutat pozornost,“ zadíval se na něj profesor. „Proč? Je to problém?“

„No, víte něco o Pobertech, pane?“ nadhodil Harry zkoumavě.

„Jistěže,“ usmál se ředitel. „V této škole mi máloco unikne. Takže ano, o skupině, kterou tvoří váš budoucí otec, kmotr, Remus Lupin a Peter Pettigrew, samozřejmě vím. Proč?“

„No, oni mají kouzelnou mapu,“ řekl Harry váhavě. „A ta ukazuje Bradavice i s osobami... pod jejich pravými jmény. Všimli by si...“

„Jméno Potter nakonec není tak neobvyklé,“ zauvažoval Brumbál. „Dobrá, nechte si své jméno. Já teď pošlu pro vaše budoucí spolužáky. Vzhledem k tomu, že zařazen už jste byl... Budete v Nebelvíru. Ve stejném ročníku a pokoji se svými příbuznými, takže opatrně, co říkáte, pane Pottere.“ Napsal krátký vzkaz na kousek pergamenu, tleskl rukama, krátce se zablesklo, pergamen zmizel.

Po dalším šálku čaje se dočkali zaklepání na dveře, po ředitelově vyzvání vstoupili čtyři chlapci v nebelvírských uniformách, doprovázeni vysokou profesorkou. Harry poznal McGonagallovou.


Harry se otočil, srdce sevřené obavou. Okamžitě poznal, kdo je kdo.

Nejprve si všiml malého, trochu otylejšího kluka po boku Jamese Pottera, s nejistýma, okolo rejdícíma očima, ihned věděl, že má před sebou zrádce svých rodičů.

Aby se udržel a neskočil po něm, sklouzl očima vedle něj. Jeho budoucí otec se zatvářil zvědavě, když mu oříškově hnědé oči padly na neznámého chlapce. Díval se na něj trochu vyjeveně. James se pobaveně ušklíbl, nato neznámý sklopil oči. Pak se podíval vedle, na chlapce s černými vlasy a břidlicově šedýma očima. Ten si ho tázavě prohlížel. Tentokrát Harry odvrátil pohled v rozpacích... dokud nezachytil pohled toho posledního... a nezadrhl se mu dech. Nedokázal odtrhnout oči od tekutého zlata v pohledu patnáctiletého Remuse Lupina.

„Dobře, že jste tu, chlapci, Minervo,“ vstal ředitel od stolu. Harry se nadechl a sklopil zrak, líce úplně rudé. „Seznamte se. Tento chlapec se jmenuje Harry Potter. Bude studovat s vámi v Nebelvíru. Už byl zařazen, takže ho nechám ve vaší péči. Harry, toto je profesorka McGonagallová, bude tě učit Přeměňování. Je ředitelkou tvé koleje.“ Krátce tleskl, opět se mírně zablesklo, usmál se na Harryho.

„Do ložnice pátého ročníku byla umístěna další postel. Vaše zavazadla dorazí během zítřka, chlapče,“ pokývl na něj. Harry pochopil, Brumbál se mu nějak postará o věci, které bude potřebovat. „Děkuju, pane profesore,“ řekl upřímně. Stiskl v kapse zmenšenou krabičku s Obracečem a v duchu se pomodlil, aby všechno ještě nezhoršil.

„Hodně štěstí,“ popřál mu ještě ředitel a nechal všechny odejít.


Harry do Nebelvírské věže doprovodili všichni – kromě profesorky, kterou zdržel Brumbál, aby ji informoval o detailech kolem Harryho. Považoval za lepší jí říct pravdu, než aby si pak některé věci vyložila špatně.

Všichni kluci cestou do Nebelvírské věže mlčeli. Nakonec jako první promluvil Peter: „Tak, Harry... Jmenuješ se Potter... Jsi nějak příbuznej tady s Jamesem?“

„Nemyslím. Nemám příbuzné v kouzelnickém světě.“

„Tví rodiče jsou mudlorozený?“ vyzvídal Červíček.

„Moje máma byla, táta byl kouzelník. Jsem sirotek, žiju u tety,“ řekl Harry bezvýrazně. „Učil jsem se doma. Teď musím chodit sem, teta je mudla.“

„Přestaň vyzvídat, Petere,“ napomenul ho Remus. „Harrymu to nemusí být příjemný. Pokud máš něco vědět, dozvíš se to. Jsi hrozně zvědavej.“

Pettigrew se zamračil, podíval se na Harryho a zaškubal nosem. Harrymu to hrozně připomnělo krysí čenichání... zatnul nehty do dlaní. Bylo mu jasné, že sdílet ložnici s touhle krysou bude hodně těžké. Už teď ho nesnášel.

Sirius se trochu mračil. Šel po boku svého přítele a sem tam se ho nenápadně dotkl konečky prstů na hřbetě ruky. Cosi ho nutilo připomenout se, říct:Hej, já jsem tady, podívej se na mě... Měl pocit, že ho Remus nevnímá, že nevnímá nic kolem sebe, OPRAVA – nic, kromě toho nového. Dobře si všiml, že Remus je z nového chlapce přímo u vytržení... A ten druhý Potter dokonce reaguje na něj. A to se mu nelíbilo, Remus je jeho!

Chodí spolu už rok. Dokonce spolu spí, skoro od začátku... Jejich vztah je velmi vášnivý a taky dobře ví, že je pro Rema jediný, jakkoliv mu jiní spolužáci nadbíhají. Pamatoval si ten okamžik, kdy se mu Remus začal vyhýbat. A jak na něj pak uhodil, že chce vědět, proč už s ním nemluví. Že mu může říct všechno a tak dlouho to z něj páčil, dokud se Remus nenaštval a nevykřikl na něj vysvětlení.

Hrozně ho dojalo, jak se hned potom zhroutil a celý se rozklepal. Věřil, že Sirius ho od té chvíle nebude chtít znát.

'To mě tak málo znáš, Moony?' zeptal se Sirius a když překvapený Lupin zvedl hlavu, poprvé ho políbil. A od té doby nepřestal.

Jakkoli je Remus povahou klidný, vlk v něm ho dělá ve vztahu dominantního a vztah vlkodlaka a jeho druha je intenzivní a smyslný.

Proto se dnes Sirius vyděsil. Poznal Remův výraz, už ho viděl a věděl, co znamená.

Remus ucítil druha.

V tom novém klukovi.

A on netuší, co to znamená pro něj.

Ví jediné. Že nebude schopen se dívat, jak je Remus šťastný s jiným. Jakkoli atraktivním, to Harrymu nerad přiznal. Je velmi hezký, má krásné oči i tělo, to bylo znát. Krátké ostříhané vlasy, opálená pleť, široká ramena a úzké boky... Protože na sobě neměl hábit, mohl si ověřit, že i jeho zadní část stojí za to. Ten kluk má zatraceně sexy zadek, připustil. Nemít Rema, zkusil by to na něj.


Mladý vlkodlak se snažil uklidnit. Když mu ten nový kluk v ředitelně pohlédl do očí, zastavilo se mu srdce. Vzápětí k němu závan vzduchu od okna donesl jeho vůni. Jeho vlk se probudil a v touze po nositeli té fascinující vůně zavyl. A onen neznámý... Koukal na něj doširoka rozevřenýma očima, tak krásné, tak zelené... A viděl v nich překvapení, touhu... Stáli od sebe moc daleko na to, aby na něj zapůsobily Removy feromony a Remus si uvědomoval, že ta přitažlivost tedy může být způsobena jen z jediného důvodu.

A přesně to ho vyděsilo.

Měl Siriuse.

Už před rokem z něj Siri dostal, proč se vyhýbá jeho společnosti, pod nátlakem se mu přiznal, že v něm cítí svého druha, partnera. Že ho miluje a touží po něm.

Neměl by to sakra cítit ještě u někoho jiného!

Nechce svému druhovi ublížit, zbožňuje ho. Ale jeho vlčí podstata ho teď nutila toužit i po jiném chlapci. Nádherném chlapci, s perfektní postavou, plnými rty a omamující vůní, z které jeho vlk teď málem lezl po stěně. Neubránil se myšlenkám na to, jak strhává nového spolužáka na postel, líbá ho a hladí, ochutnává každý kousek jeho nahé kůže a vniká do něj, aby si ho potvrdil, znovu a znovu... a znovu... Byl vzrušený jako poprvé, jako když ho Sirius poprvé políbil. Noc poté spolu taky prvně spali a Remus byl od té doby šťastný.

Do dneška.

Od okamžiku, kdy svůj druhý osud spatřil v ředitelně, panikařil. Nechtěl zranit, natož ztratit svého stávajícího druha. Nevěděl, co má dělat.


Harry byl nervózní. Cítil napětí směrem od Siria a Rema. Nerozuměl tomu, ale nehodlal se mezi ně plést. Byl nejistý i ze svého otce a skrýval silnou averzi vůči Červíčkovi.

Popravdě, představoval si setkání se svou rodinou jinak, teď byl spíš vyplašený. Měl pocit, že se něco děje a to něco mu pořádně zamíchá život.


Po pár týdnech

„Musíme si promluvit,“ šeptl Remus Siriovi, když vstávali od oběda. Mladý Black jen polkl, je to tu. Mlčky přikývl. Následoval svého druha do sedmého patra.

Místnost, kterou jim Komnata nejvyšší potřeby připravila, byl stolek a pohodlná křesla, v rohu velká postel. Sirius ji jen přejel pohledem. Napadlo ho, jestli si ji přál jen on, nebo i Remus.

Sedl si do křesla, sklopil hlavu. Nedokázal necítit strach z nadcházejícího rozhovoru, ale uměl ho skrývat. To ho jeho rodina naučila dobře. Nedávat najevo emoce, aby nebyl zranitelnější.

„Siri...“ začal Remus váhavě, „vím, žes' to poznal. Víš, o čem chci mluvit.“

Nedůvěřoval svému hlasu. Jen opět kývl. A nepodíval se na něj.

„Nemůžu za to,“ hájil se vlkodlak tiše. „Nevybral jsem si to!“

„Nic ti nevyčítám,“ hlesl Sirius. „Tak co... bude s námi? Se mnou?“

„Miluju tě,“ prohlásil Remus. „Odmítám se tě vzdát. Jenom... si nemůžu pomoct, u něj to prostě cítím taky... Snažím se mu vyhýbat, doufal jsem, že to přejde, když ho nepřijmu...“

„Ale pořád ho chceš,“ dokončil smysl věty jeho druh. „Možná... kdybys s ním promluvil... Třeba to necítí stejně.“ To dodal s nadějí, špatně skrývanou, ale Remus neřekl ani slovo.

„Víš, že ano, Siri,“ napomenul ho po chvíli. „Viděls', jak na mě reaguje, už v ředitelně. A to ani nemohl ucítit mé feromony. Já ti nechci ublížit, Siriusi.“

„Tak radši ubližuješ sobě?“ Sirius konečně zvedl hlavu a podíval se na svého milence. „Víš, že tě to zničí, když ho necháš jít. Zvlášť, když tě on nejspíš chce.“

„Tak co mám podle tebe dělat?!“ vykřikl Remus.

„Jít za ním,“ řekl Sirius jednoduše. „Promluvit si. Potvrdit si ho.“ Nebylo pro něj lehké tohle říct, natož to myslet vážně. Ale teď, když věděl, že se ho Remus nechce vzdát, bylo to přece jen snažší. O něco.

Remus na něj vytřeštil oči.

„Siri, víš, co říkáš?“ zašeptal. Nevěřil, že to slyší, že jeho milovaný druh mu dává svolení... vzít si do postele někoho jiného.

„Nechci, aby ses trápil. A pokud se mám o tebe dělit s dalším druhem... Myslím, že ON by mi tak moc nevadil. Pokud to znamená, že budeš i se mnou. Nepřežil bych jen to, kdybys mě opustil. Miluju tě,“ Sirius se na Rema díval tak zoufalým psím pohledem, že by z toho změklo srdce i kamenné soše.

„I já tebe, lásko,“ vzdychl Remus úlevně a vyskočil z křesla. Myšlenky na možné přijetí dalšího druha hodil za hlavu. Teď ho potřeboval ten první... a on ho moc chtěl.


O pár hodin později

Harry nemohl spát. Posledních pár dní špatně usínal a to ze začátku spal skvěle. Dokonce bez nočních můr, jako každou noc, co je tady. Do této doby nejspíš jeho spojení s Voldemortem nedosáhlo...

Chvíli koukal na nebesa nad hlavou. Pak s povzdechem vstal, potichu opustil ložnici, usadil se dole ve společenské místnosti a přemýšlel.

Jeho příchod nebyl jednoduchý a zřejmě některé věci zkomplikoval. Otec – tedy James - si ho moc nevšímal, ne, že by se nijak nekamarádil, ale místo sbližování s novým spolužákem honil děvčata, což Harrymu moc neříkalo, žádná ho nelákala, i když o něj projevovaly zájem... S Peterem zas nechtěl trávit čas on a Sirius a Remus hodně trávili volný čas spolu. Jakoby se mu vyhýbali. A taky mu připadalo, že mají mezi sebou nějaké problémy, tak se mezi ně radši nemíchal.

Schoulil se v rohu gauče před krbem, oheň v něm už skomíral. Harry toužil se vrátit domů. Tady se najednou cítil jako to, čím je – vetřelec. Nepatří sem, do téhle doby, do současného života své rodiny... Chtěl se vrátit, připadal si tu... neviditelný. Najednou mu přišlo jako ironie, že přesně po tomhle občas prahnul, ve chvílích, kdy po něm šel celý kouzelnický svět. Být neviděný. Teď to bylo asi tím, že ti, pro které byl neviditelný, jsou jeho rodina.

Tiše si povzdechl. Přitom mu z oka skápla na polštářek, který svíral v náručí, slaná krůpěj.

Je takový idiot. Proč si myslel, že bude všechno éňo-ňúňo? To se přece jemu nestává!

Z druhého oka vyklouzla další slza.

Tu třetí mu z tváře setřely horké prsty.

Harry se vylekal, prudce se narovnal, v krbu vzplál kouzlem oživený oheň. Zamrkal, mírně oslněný světlem ohně, zjistil, že není sám.

Po obou jeho bocích seděl jeden chlapec.

Tmavovlasý dědic Blacků napravo, zlatooký vlkodlak nalevo, na opěradle. To on mu utíral další slzy, o nichž Harry ani nevěděl.

„Nemůžeš usnout? Nebo zlé sny?“ zeptal se chápavě. Zatvářil se zmateně, když Harry zavrtěl hlavou.

„Spíš... naivní iluze,“ zamumlal sklesle. „Neřeš to.“

„Chceš o tom mluvit?“ zajímal se Sirius.

„Radši ne.“

„Někdy to pomáhá, víš,“ poznamenal Remus. „Svěřit se.“

Harry si znova povzdechl. Objal si kolena a položil na ně bradu. „To jen... Když jsem sem přišel, představoval jsem si věci trochu jinak,“ řekl Harry tiše. „Mám pocit, že sem prostě... nepatřím. Připadám si... neviditelný. Sám. Stýská se mi...“

„To znám. Někdy je těžký necítit se sám, když nemáš nikoho blízkýho poblíž. Ale teď už se nemusíš... cítit sám,“ zašeptal po chvíli mlčení Sirius. „Víš, my... jsme ti chtěli něco říct. Vím, moc jsme se spolu nebavili, něco jsme s Remym dlouho řešili... A protože jsme to vyřešili, přišli jsme za tebou.“

„Proč za mnou?“ zamumlal Harry nejistě. Díval se z jednoho na druhého, přičemž odtrhnout pohled od Remuse mu dávalo zabrat... Pokaždé, když se mu to nedařilo, se mladý vlkodlak usmál a Harrymu měkly kolena... a něco jiného tvrdlo.

„Tichošlápku,“ pokývl Remus na Siria. Ten začal mávat hůlkou, Harry rozeznal kouzla soukromí a pár matoucích – a to jen proto, že už je viděl kmotra používat – ani se nepodivil, že používá neverbální magii. „Tak, teď když máme soukromí...“ otočil se Sirius na Harryho, „jakej máš názor na vlkodlaky?“

„Cože?“ zajíkl se Harry.

„Ptal jsem se...“ nadechl se znovu Black. Harry ho zarazil: „Rozuměl jsem... Jen jsi mě zaskočil. Názor na vlkodlaky. No, osobně si myslím, že když schválně neubližujou a nevyžívaj se v tom a berou svoje postižení jako zkoušku, kterou je třeba překonávat... bojovat s ní a nevzdat to... Proti takovým nic nemám. Přítel mýho kmotra byl vlkodlak,“ prozradil jim. „Skvělej chlap, nikdy se tomu nechtěl poddávat, nechat nad sebou vlka vyhrát. Už ve třinácti mě naučil vyvolávat Patrona. Chybí mi,“ zamumlal a sklopil oči, náhle byly plné slz. Ozval se stesk po domově, po tom, co zná... Zatraceně, chtěl se vrátit!

„Hej,“ něžný dotek na bradě ho přiměl zvednout hlavu a pohlédnout do jantarových očí. „V pohodě?“ Přikývl.

„Jde o to,“ vzal si slovo Remus, „chtěli jsme vědět, co si o tom myslíš, protože... já jsem vlkodlak.“ Nato zadržel dech.

Nemohl tušit, že se Harry právě kousl do jazyka, aby mu neuniklo: 'Já to vím!'

„Dlouho?“ zeptal se Harry, uvědomil si, že vlastně neví, jak přesně dlouho je Remus takto postižen...

„Od osmi let. Jeden nebezpečný vlkodlak – jmenoval se Fenrir Šedohřbet - měl něco proti mé rodině a aby se pomstil, pokousal mě.“ Remus sklopil hlavu, pak vzdychl. „Není snadné žít s tímhle prokletím. I když je pár věcí, díky kterým je to snažší...“

„Například?“ nadhodil Harry. Neuměl si představit, co by mohlo stát za to, aby byl člověk vlkodlakem.

„Poznáme svýho druha,“ vysvětlil Remus a Harry si vzpomněl. Dospělý Sirius něco takového krátce zmínil... Škoda, že tehdy líp neposlouchal.

„Jak?“ zajímal se.

„Prostě ho ucítíme. Třeba při prvním setkání, a tak. Prostě nám správně voní a náš vnitřní vlk řekne:tohle je ten pravej, jdi po něm, takhle. Vlkodlak... se zamiluje jen jednou v životě... do toho, kdo je mu souzený.“

„Páni,“ podivil se Harry, s kapkou závisti. „Takže už od jedenácti víš, že tady Sirius...“

„Ne, tak dlouho ne,“ zavrtěl hlavou Remus. „Tehdy jsme byli moc mladý, ale jakmile nám bylo třináct a můj vlk plně dospěl, začal jsem to vnímat. A od loňska jsme spolu.“

„Proč mi to vlastně říkáte?“ zamračil se Harry. Tušil, že o něco důležitého jde.

„No, chtěl jsem říct...“ teď se Remus kroutil jak žížala, „říkal jsem, že se zamilujeme jen jednou, ale... víš, někdy se stane... Že má vlkodlak prostě tyhle pocity víckrát. U různých lidí. Já chci říct... Cítím Siriho jako druha. Už dávno a vím, že to nepřestane. Ale když jsme se s tebou prvně viděli v ředitelně... Došlo mi, že ty jsi taky můj druh, Harry. Cítím tě. A myslím, že víš, o čem mluvím...“ zašeptal, nechal vyniknout hrdelní zavrčení a Harry se v jeho pohledu ztratil. Projela jím žhavá vlna touhy. Zatočila se mu hlava.

„Jo,“ vydechl. Věděl, o čem je řeč. Cítil to taky a poslední mokré sny byly následek touhy po druhovi jeho kmotra. Každé ráno se za to nenáviděl.

„Proto jsme tu, Harry,“ šeptal Remus a blížil se k němu. „Aby jsme se tě zeptali... jestli chceš... být s námi.“

„Cože?“ zamrkal Harry užasle.

„S oběma. Protože já se Siriho nevzdám.“

„Počkej, počkej...“ Harry zamával rukama, ve snaze tomu porozumět. „Chcete říct, že mám možnost být s vámi dvěma... jako... co?“

„Můj druh,“ odpověděl Remus.

„Náš druh,“ opravil ho Sirius. „Byli bysme trojka, ne pár. Chtěl bys? Chodit s námi? Dělit se o sebe se dvěma kluky, ne s jedním?“

„Myslíš,“ pohlédl na něj Harry, „být i... s tebou?“

„Vadilo by ti to?“ zachraptěl Sirius nejistě. Vlastně až doteď ho nenapadlo, že Harry ho může odmítnout. Jemu se velice líbil. Nemohl tušit, že zelenookým chlapcem probíhá bouře pocitů.

Pohnul se. Směrem k Siriovi.

Jen krátce pohlédl do tmavě šedých očí, v kterých rozeznal touhu, pak přitiskl rty k těm jeho. Sirius polibek okamžitě opětoval... Nádhera! Ústa mladého zvěromága byla sladká mana, žhavá a dychtivá. Harry se v tom polibku úplně ztratil.

Vzápětí ucítil dotek rtů na krku. Hbitý jazyk mu třepotavě přejel po tepně, v polibku zasténal, když ho Remus jemně kousl do šíje. Odtrhl se od udýchaného Siriuse, divokým pohledem přejel Remuse. Pak ho přitáhl k sobě. Roztřásl se, protože Remus byl mnohem divočejší, než čekal. Podepřel si Harryho hlavu dlaní a chtivě prozkoumával jeho poddajná ústa.

Byl nadšený. Jeho nový druh chutnal fantasticky. A jeho vůně mu připadala úplně omamná, cítil se přímo zfetovaný. Přestal ho líbat, ale přesunul se na jeho krk, tam zavrtal nos do prohlubně mezi krkem a šíjí a inhaloval tu nádhernou vůni. Ucítil pohyb prstů ve vlasech, spokojeně zavrněl.

Harry se při tom zvuku rozechvěl, unikl mu tichý sten. Užíval si Remův horký dech na své kůži, ale pootočil tvář k Siriovi. Usmíval se. Díval se na ně. Harry viděl v jeho očích touhu. Volnou rukou si ho přitáhl, Sirius opět přitiskl rty k jeho.

Líbali se dlouho. Harry spravedlivě dělil svou pozornost mezi oba chlapce... dokud byl schopen určit, komu se dostává méně či více. Protože po delší chvíli v Remusově náruči už prostě téměř nebyl schopný souvislé myšlenky.

Proto ani nedokázal ráno říct, jak se dostal do postele... Vlastně věděl jen to, že nespal sám – v částečné počestnosti, zatím. Probudily ho něžné doteky dvojích dlaní a rtů.

„Dobré ráno, Harry,“ zavrněl mu do ucha hlas mladého vlkodlaka. Vzápětí ucítil polibek pod uchem. Musel se potěšeně zasmát. Potichu.

Pak ho políbily druhé rty na bradu. Otevřel oči.

„Dobré ráno, Harry,“ zakřenil se na něj Sirius. Opíral si bradu o jeho hruď a spokojeně se culil.

„Dobré ráno,“ vydechl Harry, náhle rozpačitý, když si uvědomil, že leží v posteli se dvěma chlapci, kteří ho v noci zlíbali prakticky do bezvědomí. Sirius ležel na břiše, zčásti na Harrym a Remus objímal Harryho zezadu, tak, aby dosáhl i na Siriho.

Teď se Sirius vztyčil, Harry se posunul, aby mu udělal místo u Remuse.


Remus byl překvapen chápavostí svého nového druha. Přesto se nebránil možnosti popřát dobré ráno i své první lásce... Když se k němu Sirius přitulil, objal ho. Harry se na ně s úsměvem chviličku díval a potichu se vykradl z postele.

Zjistil, že nespal ve své posteli, ale v Siriově.

A taky to zjistil i jeho budoucí otec. Když za sebou Harry zatáhl závěs, aby ti dva nebyli rušeni vnějším světem, otočil se, aby spatřil Jamese Pottera, jak na něj se založenýma rukama naštvaně zírá.


Remus hladovými ústy ochutnával jemně slanou pokožku svého milence, jeho tiché vzdechy naštěstí tlumily tišící kouzla, které nepropouštěla zvuky z postele ven.

Obráceně ale nefungovala, takže po chvíli do jejich stále žhavějšího mazlení proniklo něco jako nepřátelské zasyčení. Odtrhli se od sebe a zaposlouchali se.

„... nejsem přece blbej! Dávej si pozor, protože jestli to Remus zjistí, roztrhne tě! A já mu v tom bránit nebudu! Nech Siria na pokoji!“

Podívali se na sebe, Removi to došlo jako prvnímu. Rychle popadl hůlku, kterou měl pod polštářem a kouzlem roztáhl závěsy.

Uviděli vytočeného Jamese, jak dává kázání jejich malému druhovi. Ten po nich hodil bezmocný pohled. Teď už chápal i Sirius. Rychle vstal a přešel k Harrymu. Jednou paží ho objal kolem ramen, aby Remus mohl z druhé strany udělat totéž, ovinul pažemi Harryho štíhlý pas.

James jen zíral.

„Všechno je v pořádku, Jimmy,“ řekl Sirius rychle. „Já Remyho nepodvádím a Harry na mě nedělal oči. To jsme začali sami, viď, Remy.“

Jamesovy oříškové oči se užasle stočily k vlkodlakovi. Ten přikývl.

„Siri má pravdu. Harry je s námi s oběma, nejde o něco za mými zády. Všechno o mě ví. Je můj druh... jako Sirius.“

„To jde?“ podivil se James. „Můžeš mít dva?“

„Očividně,“ pokrčil Remus rameny. „Jak jsme řekli, Jamesi, všechno je v pořádku. Ale děkuju za starost. I když... proč si myslíš, že by mě Siri byl ochotný podvést? Je můj druh, já si ho ohlídám...“

„Víš, že těm vlčím věcem moc nerozumím,“ bránil se James. „No, jsem rád za vás všechny. Tak já si jdu lehnout, dobrou,“ mávl na ně a zalezl do své postele. Harry se nechápavě podíval na své druhy.

„Jde spát? Teď ráno?“

„James byl přes noc zjevně někde,“ pošeptal mu Sirius a Harry zrudl. Pochopil.

Celičký den se Sirius a Remus od Harryho ani nehnuli. Už ráno se dohodli, že večer se sejdou na více soukromém místě... aby si promluvili o svém 'trojitém' vztahu.

Harry se od rána vznášel na obláčku, tak šťastný, jak nebyl nikdy v životě. Už nemyslel na své přátele v budoucnosti. Teď si přál zůstat, kde je. Konečně byl šťastný a nebyl sám. Každý letmý dotek jeho 'druhů' ho uklidňoval. A přiměl ho, těšit se na večer. Občas ho napadlo, že by měl být možná trochu nervózní, ale jeho mozek prostě nějak ustrnul v té blaženosti, s níž se probudil.

Ani nedokázal myslet na to, že v budoucnosti jsou mu ti dva vlastně něco jako otcové. Budoucnost mu připadala tak neskutečně vzdálená. Jako život někoho jiného.



Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?